že jsem zapomněl brýle. Ale nemít nohu, je horší, než nemít brýle. Tak jsem se radoval, že nemám jen brýle. Protože jsem nemohl číst, koukal jsem po holkách. Vagón byl tak obsazen, že jsem přestal litovat, že jsem si nevzal brýle.Jednu jsem požádal, ať mi přečte jízdní řád, že jsem si zapomněl brýle, ale že na pěkný holky vidím. Přečetla. Takovým tím pěkným holčičím pohybem si uvázala šálu, řekla že děkuje a usmála se na mne. Ale taky to mohl být úsměv útrpný. My staří pánové jsme hodně domýšliví.
V hospodě bylo útulně nakouříno. Chtěl jsem se naučit svůj text, který jsem vytisknul malým písmem, které vadí i těm, co si nezapomenou brýle. Vytáhl jsem baterku a začal číst. Pán u stolu mi řekl, že tohle světlo je moc škodlivé, ať to zhasnu. Že tomu rozumí – byl klempíř. Těšil jsem se, až dopije, že si zase rozsvítím baterku, ale on se rozpovídal. Řekl, že Halinu Pawlovskou nemusí a že jeho žena má sedmičku podprsenku.
Kostel byl na kopci, jak kostely mají být, byl otevřený a rozsvícený a prázdný a tuze studený. To kostely bývají. Přemýšlel jsem, co se v kostele hodí hrát a nevymyslel nic jiného, než Když jsem šel Hradišťa z požehnání. Seděl jsem na kůru na varhaníkově lavici a poprvé v životě v kostele foukal do harmoniky. Bylo to sebedojemné. Nevím, jestli ne trochu svatokrádežné.
Přišli básníci a začali číst básně. Nejvíc se mi líbila ta báseň, která měla i rytmus i melodii. V kostelní lodi nádherně zněla. Taky se mi líbila jedna básnířka.
Pan farář řekl, že v kostele je zima. Šli jsme na faru. Na faře byl záchod a na něm napsané: „Záchod můžou používat všichni bez rozdílu náboženského přesvědčení“ Na faře měli zvláštní náboženský režim, kde každá věc má své místo. To místo je právě tam, kde se věc přestane užívat. Svetr zůstane tam, kde se svlékne, sklenice tam, kde se dopije. Bylo to úžasné, doma se mi nikdy ten systém nedařilo zavést. Musel bych se rozvést.
Taky se mi líbilo, že v zimě se tu slouží mše, věřící sedí okolo stolu jako při večeři. Pan farář řekl že má chuť na pivo, ale nikdo mu pro něj nedošel. Někdo nasypal na talíř cukroví, jedna básnířka rozdávala hrnky s čajem. Pořád jsem je posílal dál až měli všichni, jen já ne. Nedivil jsem se, nejsem básník. Každý kdo zvěděl, že jsem z Jičína řekl, ať pozdravuju Václava France. Potěšilo mne, že Vaška každý zná a já se můžu hřát na výsluní jeho slávy.
Bylo tam příjemno, básníci říkali moudra, dívky je poslouchaly. Potom při čekání na autobus vyprávěli básníci jak se kde opili. Začal jsem litovat že nejsem básník. Ale zima nám byla všem stejná.
Na příchovické faře se všichni chovali nenuceně, akorát já jsem tam zůstal stát s batama v ruce, protože jsem nevěděl kam je dát. U stolu mluvili o známých, které neznám. Bylo to zajímavé, protože jedna dívka vypadala jako Aňa Geislová. Pak řekla jedna básnířka, že má sexuální abstinenci. Aňa neřekla nic, jen si dál hrdě nesla svou krásnou zrzavou hlavu. Další dívka začala rezolutně umývat nádobí. Začal jsem si připadat jako doma a chtěl utírat. Odmítla, že to uschne samo. Tak jsem začal snášet věci ze stolu. Protože jsem nevěděl kam patří, vzápětí jsem je zase bral a přenášel jinam. Konečně jsem si připadal užitečně.
Potom jsme šli spát a já usnul dříve, než bych mohl začít přemýšlet jak vypadá sexuální abstinence básnířek.
Druhý den jsme chodili sněhem, říkali řeči a pili pivo. Taky jsme jedli a před každým jídlem se zpívalo. Takový tam mají zvyk. Bylo to nezvyklé, ale pěkné. Připadalo mi to důstojné.
Hlavní čtení bylo večer a každý měl pět minut. Ale nikdo to nedodržel. Ten večer zněl na příchovické faře průřez českou literární tvorbou a příčná flétna dívky, která taky píše verše o lásce. Někteří básníci si krásně hráli se slovy a objevovali malebnost češtiny. Prozaici četli úryvky z větších próz, někteří povídky samostatné. Zněl i náznak povídky erotické. Pak poetická díla filozofující i verše dle hrůzného dojmu z Terezína. Kamila vystavila své kresby … .
Kuloáry konaly se v hospodě U čápa a některé protáhly se až do rána.
23. setkání členů skupiny XXVI ukázalo, že česká literatura žije a má, podobně jako láska, tisíce podob.
proChor