Ve čtvrteční podvečer 6. října 2005 se postupně sjížděla do Libáně delegace jičínského LiSu, jejímž předákem byl proChor. Libáňské náměstí ztichlo napnuté očekáváním příštích okamžiků. Nikde ani živáčka. Jen z místní hospůdky se ozýval všeignorující hluk.Posléze z ní vykoukla i část delegace, aby tak tak stihla začátek svého literárně-poetického večera s názvem Libáňský rodák Bohumír Procházka a jeho přátelé. Název byl zvolen, jak se ukázalo, velmi vhodně, neboť se sešlo mnoho lidí. Počet posluchačů dokonce předčil počet účinkujících. To nebývá zas tak obvyklé. Libánští (pro)LiSovou delegaci přichystali vkusně obřadní síň. Výjezdní zasedání mohlo začít. Se zpožděním, které ovšem nebylo dostatečné, aby skrylo ještě pozdnější příchod dalšího člena delegace, jsme spustili večer tzv. nepřipravený-připravený, tedy improvizační.
Na úvod se rozhovořil proChor, ač předem řekl Janě B., že úvod bude říkat ona. Nakonec však slovo přeci jen dostala, ale až po té, co proChora notně zatahala za šos. Václav Teslík nejenže přednášel své hloubavé verše, ale uměl o cestě k nim i zajímavě vyprávět. Zuzka Matějovská přečetla svou povídku Fotografie, z níž běhal mráz po zádech (ještěže nám v obřadní síni topili) a jejíž název z rozčilení zapomněla přečíst. A to už dorazil i pan Jindra, jehož verše se při pádu na zem pomíchaly nejen mezi sebou, ale i se slečnami prózami. Nic to však neubralo na pestré veselosti a hloubavosti jeho příspěvků, z nichž nejlepší byl Kozel. Říkali to prý i v Turnově.
A proChor hrál na harmoniku – hrál krásně – třeba od Lucie Klobouk – ten se moc hodil a i jiné pěkné melodie. Teskný zvuk foukací harmoniky, malinko groteskní k proChorovi sedí. I já jsem přečetla svou povídku. ProChor měl opět slovo a kruh večera se uzavřel. Četl krátce, ale každé jeho slovo mělo svůj význam, svůj smysl, proChorovu svébytnou filozofii. Tu nezapřel ani v humorné pohádce O tetě Hašuše a Haničce, jak jeli na výlet do Anglie. Diskuze s posluchači byla příjemnou tečkou za jedním milým, přátelským, úsměvným večerem v proChorově režii. Díky za něj
Monika Eberlová