V seriálu Sedm pádných (pádových) otázek představujeme Zlatu Zákoutskou.
1) Jaká jsi byla v dětství čtenářka a co jsi četla?
Od útlého dětství mi rodiče denně četli a vedli mě v úctě ke knize. Koncem 1. tř. jsem si už něco četla sama z knížky První třída – kašička. Ve 3. tř. mě museli doslova od knihy honit. Milovala jsem knihy úměrné svému věku: pohádky, dívčí románky, ale i foglarovky. Ve 14 létech jsem se dala do Němcové, Jiráska, psala jsem si obsahy, výpisky. Četla jsem i v noci s baterkou pod peřinou a riskovala tak velké nepříjemnosti. Jednou jsem dokonce simulovala i nemoc, abych nemusela do školy a v klidu si mohla přečíst román na pokračování v časopise Punťa – Marča náčelnice a Kouzelníkův syn. Rodiče mi zakazovali brát si knihy, kterým bych ještě nerozuměla, např. V. Hugo, E. Zola. Měli jsme velikou knihovnu, tak jsem jednou nepozorovaně zákaz porušila, myslela jsem si, bůhví co přede mnou tají. Zklamaná jsem tyto romány odložila a vrátila jsem se k nim až v dospělosti.
2) Kdy jsi poprvé zkusila napsat báseň či text a co to bylo?
Od 1. tř. jsem si musela psát deník. Maminka mi téměř denně diktovala pár běžných vět, abych se zdokonalila ve psaní, moc jsem drápala. Za rok už jsem dokázala sama sesmolit logické věty. (Mám ty deníky schované a je jich do dneška 38.)
3) Jaké byly první literární úspěchy?
Za první úspěch liter. považuji ve 4. tř. různé slohové práce na dané téma, které byly čteny nahlas před třídou, což bylo vyznamenání dost důležité pro „nic moc“ žákyni, která v matematice a rýsování byla úplné dřevo. Psala jsem slohy, každý jiný, i spolužákům. Bavilo mě to. Na stř. škole to bylo vítězství v krajském kole za zpracování obsahu knihy a osobní názor na ni.
4) Čeho bys chtěla v literatuře dosáhnout?
Nejsem ambiciózní, stačí mi nějaké otištění článků v časopise, neb novinách, nebo umístění v nějaké soutěži, nebo prezentace při autorském čtení, nejraději komorní, pro menší skupinu posluchačů (naposled letos (2005) v Chorvatsku).
5) Máš jako čtenářka a autorka svoje literární vzory?
Vyhraněné vzory nemám, spíš oblíbené autory či knihy, čtu pozorně, soukromě pro sebe kritizuji čistotu jazyka, jeho košatost, pohotovost výrazu, slovosled a v překladu mě často „bolí čeština“, když je znát, že překladatel nemá dobrou úroveň, překládá rychle, někdy i přes počítač, s nedostatečnou úpravou a korekturou.
6) V kterou denní či roční dobu nejvíc píšeš a máš při psaní nějaký obvyklý rituál?
Doba pro psaní – preferuji jaro a často píšu koncept v přírodě, v odlehlém koutku, kudy nepřejde ani noha, rušena jen barvami stromů, šustěním větru ve větvích a ptáky. Nejlépe se mi píše, když jsem v úsměvné duševní pohodě, relativně bez starostí a problémů, ve vlídném prostředí.
V zimě doma, spíš večer, opět v absolutní samotě bez rozhlasu apod. Často si polohlasně říkám napsané. Když mě něco vyruší, pak si musím stránku či odstavec přečíst, abych se dostala do děje a navázala na načatou myšlenku.
Rituál psaní – první text je na různých papírcích, následuje přepis na list měkkou propiskou. Další polohlasné čtení s opravami – přepis z listů do silného sešitu nebo bloku velkým písmem, aby se dalo různě vpisovat. Závěr, poslední čtení a úpravy na listy strojem psané. Jsem nejraději, když od prvního textu do závěru uplyne delší doba. Strojopis zakládám do silného šanonu a připíšu do obsahu.
7) Představ si, že budeš jmenována ministryní kultury. Co bys udělala jako svůj první krok?
Obrátila bych se dolů k amatérským a začínajícím autorům, uvolnila bych granty na různé literární soutěže, protože tam je zřejmě líheň budoucích spisovatelů a básníků. Byla by to základní podpora jejich práce a sebevědomí.
Umožnila bych i vydávání almanachů vítězných a perspektivních autorů a v nakladatelstvích a vydavatelstvích bych vyčlenila prostor pro začínající autory. Také bych pamatovala na veř. knihovny, které tyto kroužky, spolky a společnosti podporují, ač často nemají z čeho.
Ale protože ministr nejsem, musí se tomu problému asi nechat volný průběh pod heslem – ať žije komerce!