V neděli 24.října 2010 zemřel ve věku 68 let náš dlouholetý člen Pavel Zeman. Byl aktivním členem spolku od roku 1991 do roku 2006, ale pak se vzhledem k onemocnění našich akcí nemohl zúčastňovat.
Jeho největším literárním počinem byla sbírka Mé dny – mé noci, která vyšla v roce 2004 v nakladatelství Alfa – Omega Dobřejovice. Připadla na mě nelehká povinnost, abych se jménem našeho spolku rozloučil s naším členem Pavlem Zemanem, který zemřel v neděli 24. října 2010 ve věku 68 let. Na úmrtním oznámení najdeme Wolkrův verš o tom, že „Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění, …“ , ale svět bude chudší o jednoho básníka. Neboť Pavel byl člověkem s poetickou duší.
Svoje dětství prožil ve východočeském městečku Chocni. Po absolvování Jedenáctileté střední školy ve Vysokém Mýtě vystudoval obor čeština – ruština na Pedagogickém institutu v Pardubicích. Jako učitel pak působil na různých stupních a typech škol v Kopidlně, v Jičíně, Nové Pace, Hradci Králové, Chomuticích a Novém Bydžově. V roce 1987 získal titul PhDr. na FF UP v Olomouci.
Zakotvil v Jičíně, kde se oženil a měl dvě dcery, Dana je členkou našeho spolku a „básnické střevo“ podědila po otci. Do spolku přišel v roce 1991 a podílel se na almanaších Pod Valdickou branou (1992), Kroky a klopýtání (1994), Mýma očima (1997), Deset let (2000) a Striptýz duše (2001). Další básně vyšly v nejrůznějších sbornících ze soutěží, kde získával ocenění (např. Literární Varnsdorf „Nemůžeš zadržet oblaka“ ) či novinách či regionálním tisku (např. Český ráj, Almanach začínajících autorů atd.) a sbornících ze setkání českých a polských básníků v Broumově.
Společně se mnou vydal v roce 1999 samizdatovou sbírku poezie „Mezi stíny“. V edici LiSu Profily vyšla v roce 2000 jeho sbírka Až se budu vracet. Jeho největším literárním počinem byla sbírka Mé dny – mé noci, která vyšla v roce 2004 v nakladatelství Alfa – Omega Dobřejovice.
Byl aktivním členem spolku do roku 2006, ale pak se vzhledem k onemocnění našich akcí nemohl zúčastňovat.
Pavlovým nejčastějším námětem tvorby (alespoň mně se zdá) je podzim, jak symbolicky nás opouští právě v tomto ročním období. Na ukázku jsem vybral dvě Pavlovy básně, jedna je podzimní a druhá nás vrací do vzpomínek.
Slibuji, že se k jeho tvorbě vrátím delší ukázkou v některém z dalších čísel ČAJe. Neboť na Pavla Zemana budeme vzpomínat prostřednictvím odkazu, sděleného světu v jeho charakteristických básních, stále.
Společně s Jiřím Wolkrem musím napsat, že zpráva o skonu Pavla Zemana způsobila „… že se moje srdce zachvělo v rose, jak k ránu květina.“
VáclaV
—
Pavel ZEMAN
Až se budu vracet
… až se budu vracet
do pohádkové zahrady
ze světa porad
a třídních knih
odbočím z dálnice
na jednosměrku domů
nebudu počítat
se třemi přáními
mám jediné:
ponořit hlavu
do tvých dlaní
cítit laskavost
i přísnost
jak umíš kouzlit
jenom ty
čas chytit za šos a omluvit se
za věčné klukovství
pak jít s tebou
na zahrádku
pod keřem
vyhledat draka
– Dětství
z vybělených špejlí
***
Podzim pohladil
lesy, stromořadí, háje
červeně a žlutě maskován
neslyšně chodí krajem
průzračné dálky
do očí vsají se
(v opakování sterém?)
vzpomínám na sliby
z léta – před večerem
po kapsách nosím
pírka divokých kačen
jak víno chci být
lisován a stáčen