V seriálu Sedm pádných (pádových) otázek představujeme Václava France.
1) Jaký jsi byl v dětství čtenář a co jsi četl?
Přiznám se bez mučení, že ne moc pilný. Jako předškolák jsem měl rád v Mateřídoušce příhody kocoura Vavřince a jeho přátel. Měl jsem později i knížku, ale ta se nedožila dnešních dnů. Častou četbou byla Sekorova knížka Ferda cvičí mraveniště, především kvůli sportu. Kovbojky, verneovky nebo Foglara? Ani ne. Na gymplu by mě nenapadlo, že budu za pár let psát poezii. Ale často jsem chodil recitovat na schůze u příležitosti MDŽ a různých výročí. Některé básně si pamatuji velmi dobře dodnes.
2) Kdy jsi poprvé zkusil napsat báseň či text a co to bylo?
Zkoušel jsem to na druhém stupni ZŠ. V té době jsem chtěl být sportovním redaktorem Československé televize. Vůbec první otištěný příspěvek byl v roce 1975, kdy mně v Předvoji otiskli článeček o setkání se sovětskými pionýry (Setkání s přáteli). Mám jej pochopitelně schovaný. Byl jsem pyšný, když jsem viděl svoje jméno v novinách. Jsem rád, že když z té novinařiny sešlo, že mně Nové Noviny umožňují občas zavzpomínat si na dětské plány.
Ale to bylo něco jiného. První povídka byla silně pod vlivem Šimka a Grossmanna, jmenovala se Hubeňour, dokonce jsem ji nedávno objevil. To mně bylo asi dvanáct, třináct let. Když si přečtete povídku Mé příhody z dětství pánů Š+G, tak ten můj pokus je hodně nevydařený plagiát.
3) Jaké byly první literární úspěchy?
První povídka vyšla koncem května 1989 v Pochodni, jmenovala se Sen malé Terezky. Byla silně poznamenaná vztahem, který jsem tehdy prožíval. Tak trochu jsem se k ní vrátil i ve své novele Jak na Nový rok (člověk vlastně píše stále jednu věc). Pak se občas v novinách objevila nějaká povídka a v roce 1992 jsem získal 3. cenu v poezii na dnes již neexistujícím Literárním Rychnově. Považuji se stále více za prozaika, abych poezii poslal do soutěže, mě přemluvil přítel Jiří Čejka. Vyšlo to, od té doby jsem tak trochu obojživelník.
4) Čeho bys chtěl v literatuře dosáhnout?
V literatuře si kladu nejvyšší cíle, takže NOBELOVKA! Ale vážně, chtěl bych vydat knihu v kamenném nakladatelství, alespoň jednu, ale vím, že kdyby to vyšlo, neměl bych nikdy dost. Jsem exhibicionista, potřebuji vidět svoje jméno natištěné v novinách či knize. Když manželka naříká, že bych měl přestat blbnout, tak si vždycky vzpomenu na písničku Marcely Holanové: „Ženská když se zblázní do umělce, co ho svět neuznává, je to dráma, …“ Tak bych asi chtěl, aby mě literární svět začal uznávat.
5) Máš jako čtenář a autor svoje literární vzory?
Přečetl jsem ledacos, ale vyslovené vzory … spíš když něco čtu, říkám si, že bych měl napsat něco podobného. Z každého si vezmu něco. A jako čtenář? Bude to nespravedlivé, ale když mám uvést jedno jméno … ze zahraničí rád čtu Saroyana. Mám vždycky zvláštní pocit, že to je o ničem, všední lidi, události, tuctové příběhy, ale je tam to něco, co dělá literaturu literaturou. I když to na mě působí nostalgicky, je to vzpomínání na dětství, a potom bych spíš nakraboval, mám to rád. Zalézt si se Saroyanem a vzpomínat.
Z českých autorů, řeknu současných, mám rád Zdeňka Rosenbauma. Jeho knihy jsou taky zvláštní. Ona to možná není ta velká literatura, ale je tam člověk. Jeho knížku Mé svatby, cizí pohřby jsem si dokonce zkopíroval, protože jsem ji nechtěl ukrást z knihovny a v antikvariátě ji nemůžu sehnat. Kdyby se to někomu z vás podařilo, vzpomeňte na mě. Budu vám velmi vděčen! (P. S.: Už jsem ji sehnal. Byla znova vydána!)
6) V kterou denní či roční dobu nejvíc píšeš a máš při psaní nějaký obvyklý rituál?
Píši všude a vždycky myslím na psaní! Tak mě napadlo, Viewegh píše, kolikrát denně myslí muži na sex. Pokusím se o parafrázi: s trochou nadsázky řeknu, že na literaturu myslím ještě asi tak stokrát častěji! A rituál? Když je všude ticho, udělám si turka, kterého stejně nevypiji, ale vnímám tu vůni kafe. A studené kafe, jak říká můj kolega Forman, snižuje potenci. Možná proto myslím na literaturu častěji než na sex.
7) Představ si, že budeš jmenován ministrem kultury. Co bys udělal jako svůj první krok?
Kdy to bude? Nevíte přesné datum, abych přestal objednávat pacienty a ohlásil to na České stomatologické komoře? Ale vážně, asi bych zrušil ministerstvo kultury.