Ota Filip mě před lety zaujal především svým románem Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, a tak jsem tentokrát sáhnul pro jeho nový román ze života českého emigranta Oskara Měšťáčka. Nevím v čem je osud hlavního hrdiny knihy shodný s autorem, ale zcela určitě zde Filip využil řadu svých bohatých zkušeností ze života českého emigranta a vystěhovalce.Filip je výborný vypravěč a dokáže čtenáře vtáhnout do děje v jedné slepé uličce Im Krähwinkel v Bavorsku. Obyvatelé této uličky jsou lidé z masa a kostí, se svými neřestmi a přednostmi. Pochopitelně že na přetřes přijdou i česko – německé vztahy a vzpomínky na léta minulá, především na 2.světovou válku a odsun.
Na můj vkus je v druhé polovině románu až příliš mrtvol, ale na druhou stranu autor dovede hlavního hrdinu, pro Němce s nevyslovitelným příjmením, takže mu říkají raději, pane spisovateli, k nečekané pointě celého příběhu.
Vedle líčení řady vzpomínkových příběhů na válku, mě zaujal milostný románek hlavního hrdiny s plzeňskou dívkou Zuzanou, který má po roce 1989 pokračování a přinese i plod jejich lásky.
Přes celou řadu zajímavých charakteristik postav dominuje ději, především jeho první polovině, vzpomínání a řešení česko-německé otázky, úloha prezidenta Beneše, kde řada postav dospívá právě ze svého zorného úhlu k pozoruhodným řešením, jako například Horst Kramer, původem z Nýrska.
Zajímavé je i Filipovo vyznání na str. 81 : “Žiji ve světě rozděleném češtinou a němčinou a pochopil jsem, že – pokud jde o jazyk – nejsem teď už nikde doma, nikde jako host, ale všude napolo zdomácnělý, napolo cizí.”
Člověka až zamrazí při čtení textu na str. 119, kdy Ali vede svůj monolog: “Takzvané právo na domov jste si vy, bílí, nevěřící psi, vymysleli, ale platí jen pro vás. Náš domov a naši vlast jste nám po staletí kradli. A teď vám vaše křivdy vrátíme i s úroky! Sebereme vám naši vlast i váš domov a bude náš! Už jsme se dali z východu i z jihu na pochod do Evropy. My jsme prvními, průzkumnými předvoji. A za námi přijdou miliony. Vtrhnou k vám přežraným a přesyceným, vyženou vás a seberou vám všechno a nebudou se ptát, jestli jste demokraté, fašisti, křesťané nebo židi … My, pro vás dnes ještě cizinci, jsme vašimi budoucími pány!”
Autor diskutuje s obyvateli slepé uličky a děsí mě v jeho rozpravě pohled, který snad u určité části společnosti přetrvává, když mu madame Diana odpoví na jeho pohled na nacistické skutky za 2.světové války ( viz str. 177):
“ … a jestlipak se aspoň teď, po tolika letech, zamyslela nad skutečností, že v době, kdy i ji náckové z Berlína poslali na zotavenou a na prázdniny do českého hotelu Miramonti v Luhačovicích a potom s jinými holkami BDM a kluky z Hitlerjugendu do havlovického penzionu Valcha na zotavenou po náletech na Berlín, šly z Terezína tisíce dětí do Osvětimi a do plynu …
– Ale to byli přece židi … vydechla madame Diana a rozevřela údivem ústa. Ti přece museli vědět, co je od Hitlera čeká. My jsme nevěděli nic …”
Hlavní hrdina románu, Oskar Měšťáček, je cizinec, spisovatel, který už nic nepíše, ale Otovi Filipovi se podařilo napsat čtivý román, který mě zaujal a dokázal, že i po téměř šedesáti letech od konce 2.světové války zůstává celá řada nezodpovězených otázek, které budeme muset řešit, pokud chceme žít v Evropské unii jako sousedé. Neboť i my jsme něčí sousedé a sousedy si nevybíráme!
Václav Franc