Nejednoznačnost a neměřitelnost sil je standardním průvodním znakem literárních soutěží. Já ale nebudu mluvit o subjektivitě hodnocení, protože půjdu dále. Zkusil se někdo podívat, co stojí za subjektivitou? Tedy nejen to, zda je hodnocení jednostranné, ale proč je takové. Předpokládám, že to nemusí být ani tak záměr porotce, jako spíš jeho nezvládnutí standardních dispozic lidského myšlení.Jestliže hodnocení nebudou více než výsledkem voluntarizmu a otrávenosti (znuděnosti) porotců nad oborem, ve kterém už nelze vymyslet něco nového a někam se pohnout, nemohu nalézt ten správný význam soutěže tohoto druhu pro autora v jakékoli fázi jeho literárních zkušeností. Těžko říct, jaká je hranice mezi stavem, kdy porotce ještě předává nějakou zkušenost, a kdy pouze generuje apriori předsudky. Vím, že to jsou silná slova, ale říkám je proto, že jinak na to nepřijde ani sám porotce. Cílem těch slov není konfrontace, ale pokrok. Víra v císařovy nové šaty jej pravděpodobně nepřinese. Nechť každý, kdo byl někdy v nějaké porotě literární soutěže, začne přemýšlet úplně jinak a odpoví si, zda to, za čím stojí, není jen výsledkem toho, pro co se rozhodl. Obávám se, že bez tohoto nutného kroku nebude možné se posunout někam vpřed při hledání odpovědi na hodnotu slova porotcova.
Řada prací jistě nemá vynikající kvalitu, ale zároveň představují slušný standard, není žádného důvodu je strhat a za každou cenu hledat puntičkářsky detaily. Najdeme je všude, i v Karlu Čapkovi. Chápu, že mnohdy je to však spíš východisko z nouze, protože není co hodnotit, není co říct… Porotce si dílo sice přečetl, ale nerozumí mu. Ať už negativním, či pozitivní smyslu. Chybu připisuje autorovi, nikdy sobě. Výmluva na jazykové chyby nebo tematickou banalitu je pak spíše vysvobozením.
Co tedy s těmi soutěžemi? Nevím, čím mají soutěžící porotu oslnit. Seznámen s hodnocením porotců jedné ze soutěží, nabyl jsem dojmu, že asi schopností nechat si dílo před zveřejněním zkorigovat. Ti mazanější to jistě udělali. Ale ten význam mi v tomto bodě někam uniká… Otázkou je, zda má být literární soutěž přehlídkou navoněných zdechlin, reklamní kampaní prošpikovanou PR, panoptikem nesplněných slibů, anebo ponecháme stranou formu a budeme se zabývat obsahem sdělení. Někdy ani to ne, protože podstatná není ani ta tvorba, ale spíš to, co je za ní. Člověk a jeho důvody, proč to a ono napsal. Co platné, když pro stromy les v nedohlednu…
Ať se každý rozhodne, v čem chce soutěžit. Na soutěžích však nejspíš jen v tom prvním.
Martin Žantovský