Saroyan je můj oblíbený autor, americký spisovatel, který nikdy nezapřel své arménské předky, vrací se k nim ve svých knihách, k postavičkám dávno zapomenutým a přesto živým, vitálním a překvapujícím svou lidovou moudrostí a výjimečností. Saroyan (1908 – 1981) je autorem románů, divadelních her a povídek (napsal i televizní hry a dokonce scénář k baletu).Od tohoto autora jsem přečetl mnohé, a tak jsem rád sáhl po jeho další knize, napsané v roce 1963. A musím říct, že tentokrát je to trochu jiný Saroyan. Mám jej rád především proto, že píše o zdánlivých banalitách, ale i v nich dokáže objevovat filosofii všedního dne, moudrost přenášenou z generace na generaci a hlavně zarputilost postav zapálených pro svou věc. Román Kluci a holky, když jsou spolu … je, zdá se mi, značně autobiografický. Hlavní hrdina je spisovatel, má problémy s tvorbou, protože již delší dobu se nedokáže soustředit na psaní. Trápí jej manželské problémy, žena je náročná, chce si užívat, bavit se v lepší společnosti. Autor vnímá i problémy jejich dvou dětí, které rámují běžný chod domácnosti s neustálými hádkami o peníze, kterých se rodině nedostává. A potud by se dalo říct, běžný románek ze života americké rodiny 60. let 20. století, ale … Saroyan je přece jenom víc než popisný autor. V úvahách autora se zamýšlí o smyslu psaní, co mu přináší, nejen peníze na obživu, ale zábavu, víru a naději. A pak Saroyan je exhibicionista, jak to o románovém spisovateli Dickovi řekne jeho žena Daisy : „… o tom svým psaní mluví děsně rád. Už z toho úplně šílím – mele o tom od rána do večera.“
Přiznám se, že jsem od Saroyana četl možná i lepší věci, ale kniha Kluci a holky, když jsou spolu … je trochu jiná, ale stojí za přečtení, vybízí totiž čtenáře přemýšlet, nejen se melancholicky zasnít a dívat se do svého dětství. A především pokládá nám otázky, a to by kniha v každém případě měla.
Václav Franc