Kdysi jsem hltala detektivky jednak proto, že byly v módě a jednak proto, že přinášely vedle napětí též více než trochu kapitalistických móresů, o nichž jsem si mohla v dobách totality nechat jen zdát – luxusní vily, automobily, nevšední hadříky, neznámé alkoholické nápoje, cigára a další příjemný blahobyt.Asi nejlépe v produkci napínavého žánru si vedla slovenská Zelená knižnica, vydávající skutečné „špeky“, po nichž se každý čtvrtek, kdy novinky vycházely, jen zaprášilo. Pozadu se snažil nezůstat ani český Odeon, který produkoval zajímavou detektivní řadu /3 x/. Z té doby mi zbyla v knihovně pěkná řádka napínavé literatury.
Policajty, komisaře a detektivy jsem milovala všechny, ale snad nejvíce ty z 87. revíru spisovatele Eda McBaina (jehož smrt byla oznámena v průběhu letošních prázdnin), neboť nejvíce „voněli“ člověčinou a skutečným životem.
Drsňák Steve Carella, který občas dostal nakládačku a jeho hluchoněmá žena Teddy, s níž měl dvojčata April a Marka. S jejich výchovou jim pomáhala tučná veselá hospodyně Fany, s irským přízvukem a jadrným vyjadřováním, který věrně pochytily malé děti.
Vtipný tatínek kdysi svého syna pojmenoval Mayer Mayer, z něhož se vyklubal holohlavý žid s obřízkou, které mu se vůbec se mu nelíbilo, že nějaká spisovatelka obdařila svého hlavního hrdinu stejným jménem a příjmením.
Arthur Brown, detektiv s černou pletí a tmavým jménem, s vlastnostmi správného fotra, který dokázal vyděsit možným znásilněním svědkyni z Jihu natolik, že skoro vyzpívala, co nevěděla.
Soucit a lidskou účast vzbuzovala dvojice detektivů s věčnou rýmou Monogham a Monroe. Ve skupině pro vyšetřovaní vražd pracovali tvrdí chlapi s poetickými jmény Tydliták s Tydlitkem.
Ale největší sympaťák byl Bert Kling, na kterého ženské letěly jako vosy na sladké. Asi věděly proč. Jeho životní krédo znělo: Služba dámám – služba bohu. Vždy jsem měla dojem, že svému přesvědčení by se nerad zpronevěřil, i když se pokaždé nátlaku a ženským svodům „statečně“ bránil.
Jestli si teď myslíte, že četba detektivek je ztráta času, zkusím vás vyvést z omylu malou poetickou ukázkou z knihy 3x Steve Carella a spol., část nazvaná Provokatér:
Ten duben vyšel jak dáma.
Básník Eliot měl možná pravdu, když napsal, že duben je nejkrutější měsíc, ale na tom letošním věru nic krutého nebylo. Připomínal líbeznou krásku, která vkročila do velkoměsta s dokořán otevřenýma očima nevinné dívky, a člověk měl chuť sevřít ji do náruče, poněvadž mu připadala opuštěná a vyděšená v tom geometrickém bludišti neznámých lidí, postrašená ulicemi a budovami, jak po něm tak plaše pokukovala bledě šedýma očima dámy, která se – kde se vzala tu se vzala – vynořila ze studeného březnového marastu.
Ten duben, ta dáma putovala velkoměstem v závoji drobného mžení, velkoměstem, které ji trochu přehnaně uvítalo tím, že se pojednou pokrylo zelení. Putovala sama, přitahovala pozornost lidí tak, jako vždycky, ale krutostí rozhodně ne. Dotkla se pramenů zasutých hluboko uvnitř, takže lidé, když ucítili, že přichází, že už je zase nablízku, vydali jí na chvíli na pospas svá neokoralá, zranitelná a rozechvělá nitra, otevřeli je vstříc ostrým rohům velkoměstských ulic a budov, nabídli jí svou něžnost oplátkou za její, ale jenom na chvilku.
Na závěr prozradím, že uvedenou část knihy Ed McBain věnoval svému tchánovi Harrymu Melnickovi.
P.S. I hezký sex se v nich najde.
Jarmila Novotná