Dnešní název rubriky Řekni mi, co čteš … by měl mít podtitul Četba pro pamětníky, neboť jsou knihy, které jednou přečteme a víc, se k nim nevracíme. Těch je nakonec většina, ale jsou knihy, které i po letech mají pro čtenáře svůj význam a rádi je otvírají, aby opět zavzpomínali na příjemné chvíle prožité s knihou.A právě útlá knížka Pavilon J., kterou vydalo Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze v roce 1983, je pro mě knihou, ke které se stále vracím. Dokonce se dá říct, že mě inspirovala k napsání mých povídek ze souborů Objev profesora Hybrise či Atentátu na senátora Murdycha.
Celkem 13 povídek rozdělených do tří částí je na pomezí fantaskní a vědeckofantastické literatury a i po více než dvaceti letech přináší aktuální témata, např. vztahu člověka k přírodě (např. povídky Víš, kdo jsem já, ty hloupý kedu? nebo Léto), honby za mamonem a odcizení (povídka Tot – Amor). Autor se v knize dívá do daleké či vzdálené budoucnosti, ale zachovává většinou dnešní reálie (až na některé povídky – např. Pozůstalí po Amorovi). Dovádí některé situace do absurdity děje, kdy hrozí zánik lidstva či vymření živočišných druhů, aby nakonec přece jenom věřil ve zdravý rozum, kdy se lidstvo vrátí k základním hodnotám existence.
A tak si dovolím odcitovat úryvek z povídky Tot-Amor (str. 105) :
Baví mě sledovat, jak vydělávám čím dál víc. Poznal jsem nevyloučitelnost jedné přímé úměrnosti, před níž jsem skoro celý život slabošsky zavíral oči – čím víc peněz budu mít, tím větší kus štěstí si budu moct koupit. Musím hodně vydělávat a jednou si koupím celé štěstí. Pro nic jiného to přece nedělám.“
Nepřipomíná vám to něco? Může znít definice konzumního způsobu života přesněji?
Upřednostnit jednu povídku ze souboru je opravdu těžké, ale já jsem si vybral povídku Pavilón J., podle které nese celý soubor název. Vypráví příběh Jima Jeffersona, vynálezce bomby XZ 2001, který se na onom světe dostává do společnosti vynálezců, kteří ovlivnili lidstvo. A pochopitelně se liší posmrtné životní podmínky vynálezců podle toho, jak lidstvu prospěli či škodili. A náš hrdina přichází do Pavilónu J., který je nejstřídmější, nejjednodušší a připomíná kasárna. A najednou se mu jeho vynález bomby nezdá tak báječný, připadá si dokonce bezmocný i se svojí bombou XZ 2001. Setkává se s doktorem Guillotinem, který jej velitelsky posílá mýt rajóny do pavilónu A, kde se má setkat s panem Flambertem, vynálezcem patentních kolíčků. A v závěru i pan Guillotin musí uznat (str. 91) :
„Je to stejně geniální – takhle se to vzadu stiskne a ono to tak báječně drží prádlo na šňůře, že ho vítr nemůže vzít. Někteří lidé stejně přišli na báječné věci!“
A já jen dodávám, že Miloš Kratochvíl napsal báječnou knihu, kterou si rád opět po čase přečtu, myslím si, že bude aktuální i po třeba dalších dvaceti letech!
Václav Franc