Wolf Publishing, 2005. Nakladatelství Jiřího Vlčka vydalo na podzim minulého roku v edici Pevnost první knihu jičínského autora Zdeňka Žemličky, kterého znám jako bývalého člena LiSu, a tak, ačkoliv nejsem příznivcem žánru fantasy, po této knize jsem tak trochu ze zvědavosti sáhl. A musím říct, že jsem nebyl zklamán, spíše naopak.Žemlička vypráví příběh odehrávající se na našem území na počátku našeho letopočtu a jedná se o historii plnou bitev, soubojů a dějových zvratů. Ústřední postavou románu je vlkodlačice Kroana, jejímž otcem je Belloves a matkou Brenna. Všichni žijí v poklidu v Údolí zrození, dokud do jejich života nezasáhne vlastně Kroanin dějový protivník král Marobud. Právě ten dá rozkaz vybít Kroaninu rodinu, ale hlavní hrdinka unikne smrti a prochází složitým vývojem, aby se v průběhu románu stala bojovnicí ve Marobudově vojsku, dokonce se podílí na podmanění jiných kmenů a paradoxně posílení Marobudovy říše. Touží po pomstě, ale okolnosti ji připraví řadu nástrah, takže nakonec otěhotní, ochrne, ale porodí zdravou dceru a vrací se do Údolí zrození.
I král Marobud mění svoje postoje, i když se naplňuje osud určený mu věštkyní, aby se nakonec opět sešel s Kroanou a celý příběh končí překvapivým vyvrcholením.
I když děj románu živě popisuje celou řadu bojových situací, vraždění a zabíjení je zde naturalisticky vykreslené prakticky na každé stránce, autorovi jde přece jenom o něco jiného, a to něco se odehrává v hlavě Kroany, která si uvědomuje, že násilí plodí další násilí a už nechce bojovat, nechce se mstít, ale chce mír, pokojný život kmenů vedle sebe s pravidly soužití a dokonce zapomíná na pomstu.
V knize vystupuje celá řada zvláštních postav, např. skřetové Alpové či Pelíšek, mluvící kombinací krkonošského a obecně východočeského nářečí, čímž nás autor zavádí nepřímo i do Prachovských skal.
Vedle precizního popisu bitev, vykreslení postav do každého detailu, oceňuji na autorovi znalost historických souvislostí, která si zřejmě vyžádala i mnoho hodin studování dobových pramenů (viz existence krále Marobuda, dalších kmenů Bójové, Markomani, Kvádové atp.), ale i fakt, že autor občas musí sám vymýšlet, ale dělá to tak umně, že mu čtenář věří, že zachází s historickými prameny a vlastně těžko rozezná skutečně doložené osoby a události od autorovy fantazie.
Kniha má spád, náboj a musím říct, že jsem ji přečetl rychle a vracel jsem se k ní, dokud jsem ji neudolal. Nevím, jestli se ze mně stane čtenář fantasy, ale doufám, že Vlčice je prvním počinem autora, který ještě neřekl zdaleka poslední slovo, takže si jeho další díla rád přečtu.
Když před lety přišel Zdeněk Žemlička poprvé do našeho spolku, měl víru, že napíše knihu. Napsal ji a já mu k ní blahopřeji, napsat dílo o téměř třista stranách (kdybych počítal normostrany, tak možná spíš 500 stran), aby mělo hlavu a patu, bylo čtivé a prodávalo se, není maličkost.
Kdybych nosil klobouk, tak bych před Zdeňkem smeknul, v Jičíně se zrodil další úspěšný spisovatel!
Václav Franc