V seriálu Sedm pádných (pádových) otázek představujeme Jarmilu Novotnou.
Všechno, co jednou člověk na sebe prozradí, bude použito proti němu, a proto se pokusím mlžit tak, aby vše, co na sebe řeknu, mohla být pravda i nepravda.
1) Jaká jsi byla v dětství čtenářka a co jsi četla?
Podle dnešních měřítek jsem byla hyperaktivní dítě, nebavilo mě sedět a tiše si číst. Dětské knihy mě nezajímaly vůbec. Například jsem nechápala, proč se Slepička snaží zachránit Kohoutka, když si může najít jiného, méně lakomého. Začala jsem pravidelně číst poměrně pozdě, nejdříve foglarovky a v patnácti u mě četba Remarqua propukla naplno. Načerpala jsem spoustu moudrých myšlenek, které jsem si přivlastnila a pojala za své. Jedna z nich je například – pohřbi mrtvé a chop se života. Jedině tak se mi daří překonat smutek nad ztrátou milého člověka.
2) Kdy jsi poprvé zkusila napsat báseň či text a co to bylo?
Od patnácti jsem psala vlastní literaturu faktu – deník, v němž jsem probírala všechny dojmy a zážitky, lásky a stesky. Všechny sešity, a bylo jich požehnaně, jsem před třicátým rokem zlikvidovala. Nebavilo mě se patlat v minulosti, pochopila jsem, že skončila jedna etapa života, ta bezstarostnější.
Pak jsem pravidelně psala kamarádům na vojnu. Nejdelší dopis měl 10 stran A4, ale o lásce určitě nebyl, musel být o životě, protože to byli jen kamarádi.
3) Jaké byly první literární úspěchy?
Jedni se smáli a říkali – vtipné a piš, ale jeden mě při prvním veřejném čtení setřel za floskuli „počasí bylo o tom“. Jsem Pepíkovi nesmírně vděčná za uštědřenou lekci, neboť jen opravdoví přátelé mi dokázali říci pravdu do očí. Škoda, že těch pravých bylo a je tak málo.
4) Čeho bys chtěla v literatuře dosáhnout?
Pro mě jsou nejdůležitější čtenáři, kteří mi rozumějí, s nimiž moje duše může na dálku i souznít. Sen o knize se zcela ještě nerozplynul.
5) Máš jako čtenářka a autorka svoje literární vzory?
Každého autora, který něco chytrého vymyslí, přinese neotřelý pohled na svět a na lidi, dokáže hladit duši. Když se ptám, kde na ty nápady chodí, jsem v nejvyšším blahu.
6) V kterou denní či roční dobu nejvíc píšeš a máš při psaní nějaký obvyklý rituál?
Nejdříve si musím čas na psaní nějakým způsobem zasloužit, například tím, že trpělivě vyslechnu manželovy plány na dovolenou. Pak následuje fáze zabavení manžela nějakou prací, kterou rád vykonává, aby se doma necítil tak sám. No, a pak je už jedno, kdy volná chvíle nastane. V zásadě jde o zachycení myšlenky při vzniku, nikoli úniku. Někde jsem psala – je třeba jednat rychle, jako lékař ze záchranky, nápad je jako bublina, stačí chvilková nepozornost a vše se rozplyne. Když jsem psala Baculínu, býval dokonce bez jídla, ale vadit mu to nemohlo, protože večer nejí.
7) Představ si, že budeš jmenována ministryní kultury. Co bys udělala jako svůj první krok?
Na tak hubené ministerstvo bych nikdy jako ministr neusedla, protože bych nemohla rozdat granty, jak bych chtěla. A kdybych dala, potom bych tvrdě vyžadovala správné vyúčtování peněz (profesionální deformace) a tím bych umělce v dalším roce otrávila, nikdo už by v následujícím roce o nic nežádal. Tím by nastaly důvody pro jeho zrušení.