Poté, co jsem před několika lety přečetla knihu Řeka bohů – Román ze starého Egypta a doslova mě uchvátila, pustila jsem se s velkou chutí a odhodláním do jejího třetího pokračování. Nutno dodat, že právě “jednička” a “trojka” spolu hodně souvisí a “dvojka” je někde úplně jinde.Tyto díly od sebe nelze úplně odloučit a i přesto, že na sebe dějově nenavazují, tvoří jakýsi kompaktní celek. Stěžejní postavou je neobyčejně nadaný otrok Taita, který se po smrti milované královny věnuje modlitbám a studiu složité nauky prastarých bohů. Stává se z něj adept magie a nadpřirozených sil. Nikdo neví, kolik je mu přesně let a proto se někteří domnívají, že možná i dvěstě. Svým vzhledem a schopnostmi si za dlouhá léta vybudoval pozornost a úctu od jiných lidí, ale i čarodějů a šamanů.
Podobnými slovy Taitu popsal i autor. Wilbur Smith se narodil v roce 1933 v Severní Rhodesii. po létech studií, které strávil v Jihoafrické republice, se usadil v Kapském Městě. Ve své tvorbě se věnuje především Africe a věnuje se jí s vervou, úsilím a hlavně láskou.
Řeky bohů nás zavedou do Starého Egypta, kde proti sobě stojí dobro a zlo. Už tenkrát, před stovkami let, byly běžné intriky a nástrahy, vášeň lásky a citová poblouznění. Je až k nevíře, kolik věcí podobných s dnešními lidmi prožívali lidé tehdy. Autor nás zatáhne do děje tak živě, že těch 550 stránek čtenář doslova propluje, aniž by se na okamžik nudil. Rozhodně vám nebudu povídat z obsahu víc. Každý, koho zajímá historie Egypta a potavé vyprávění o tom, jak se žilo v horním i dolním království, jaká měli tehdy lidé práva a povinnosti, jak krutí k sobě dokázali být, například vlastní bratr a sestra, by neměl kolem tohoto románu projít bez povšimnutí.
Mně pár střípků do mozaiky zapadlo i před několika lety, když jsem se jela do Egypta podívat, a když jsem procházela Údolím králů a královen, okolo pyramid, stála v Luxoru a Karnaku a dívala se na to, co zbylo z té tehdy božské a nebeské krásy, tajil se mi dech a často jsem přemýšlela o tom, jak asi muselo toto království vypadat v době svého největšího rozpuku a rozkvětu. A nejen na Taitu a královnu Lostris a královské sokoly jsem si zavzpomínala, ale v nemalé míře i na Sinehuta – egyptského lékaře a ranhojiče, ale to je na jiné povídání…
Renáta Šťastná