Já vám nevím proč, ale nějak jsem se tomu Vieweghovi pořád bránila. Fakt nevím proč. No a teď jsem dostala do ruky jeho knihu Zapisovatelé otcovský lásky a na rovinu, dostala mě. Asi je to tím, že jsem se poslední dobou zaměřila na spíš lehčí literaturu. Ne že bych vyhledávala za každou cenu přisprostlé až sprosté doslova výrazy, které používá Michal V. v tomto dílku, ale vzhledem k okolnostem a lidem, o kterých píše, se sem hodí a nutí vás opravdu se smát.Zapisovatelé je jakási forma deníku, který není deník a autor nás zavede do prostředí, které v dnešní společnosti není ničím výjimečným – rozvedené manželství a následky s tím související. Dvě dospívající a posléze dospělé děti, které to každé vidí svýma očima a cítí jakousi křivdu, samozřejmě, každý na jiné straně. Do toho postřehy samotného otce a máme pestrou mozaiku pohledů, které, ač nejsou ve své podstatě veselé, dají se do veselého světla posadit a řekla bych, že tady platí pravidlo, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
Možná by byla namístě malá ukázka, ale tentokrát vám ji neposkytnu. Protože opravdu nevím, která by byla vhodná a proto pochopte, že nechci upřednostňovat kousek, když je dobrý celek.
Jako vždycky i dneska platí, že toto je můj názor a nemusíte se mnou vůbec souhlasit. A pokud nebudete, já se zlobit nebudu. Tak co, taky to zkusíte?
Renáta Šťastná