Přiznám se vám bez mučení, že jméno zlínského autora Zdeňka Zapletala bylo pro mě v 80.letech nedostižným vzorem. Snad blízkost jeho původní profese (farmaceut), časté popisování mně známého prostředí (Zubař se objevuje v řadě jeho románů) či jenom fakt, že píše o lidech z masa a kostí, to všechno byly důvody, které mě nutily hltat jeho knihy v pozdních nočních hodinách (Pozdě na hlasitou hudbu) či dokonce k ránu (Sen na konci rána).Kultovní knihou se potom stali Půlnoční běžci a musím říct, že když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, jak je to vlastně jednoduché napsat knihu o obyčejných výjimečných lidech třeba z jednoho paneláku. Je fakt, že i já, čtenář, prodělal změny na přelomu 80. a 90. let a na leccos se dívám jinou optikou, ale i tak jsem byl zvědavý, jak se Zapletal vypořádá s pokračováním Půlnočních běžčů (chtělo by se říct po dvaceti letech), a to v knize Půlnoční pěšci.
Jenže staré přísloví říká cosi o tom, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. A myslím si, že i dnešní Zapletalovi hrdinové nejsou těmi hrdiny z let osmdesátých, přiznám se, že jim moc nerozumím. Zatímco v Běžcích byly jednotlivé osudy psychologicky vykresleny, v Pěšcích mně připadají pouze načrtnuty, nechci srovnávat, ale měl jsem někdy pocit, že Zapletal trochu Viewegovští, přizpůsobuje se dnešnímu čtenáři, trhu, a to je škoda, protože na Zapletalovi jsem obdivoval právě tu jeho originalitu, vlastní pohled. Někdy, na můj vkus dost často, přechází do bezúčelových vulgarit, a stejně jako hlavní hrdina Doktor, hledá sám sebe.
Přiznám se, že jsem čekal něco jiného, ale až Zdeněk Zapletal napíše Půlnoční běžce třeba po čtyřiceti letech, tak určitě neodolám a opět se ponořím do osudů Doktora, Barona, Inženýra či Pilota (Zubaře v Pěšcích pouze zmiňuje). Kdo ví, třeba ti noví, tentokrát snad Půlnoční (pro)statici budou návratem do časů, kdy Zapletalova tvorba byla pro mě balzámem na duši.
Václav Franc