Před časem jsem v KOBŘE psal o udělení Ortenovy ceny turnovskému rodákovi Jaroslavu Rudišovi za knihu Nebe pod Berlínem. V podtitulu se píše, že se jedná o rockové příběhy z berlínského metra. Je těžké zařadit tento počin do nějaké škatulky. Není to román v pravém slova smyslu, ani klasické povídky. Je to z velké části autobiografická výpověď dnešního mladého člověka o životě generace spojené rockovou hudbou, orámovaná berlínskou dráhou S-Bahn nebo U-Bahn. Zajímavé jsou i postřehy života německé společnosti po sloučení východní a západní části země (např.“ Město, které chce zase být jediným velkým městem“).Jako čtenáři mě chvíli trvalo, než jsem se začetl, ale potom mě ten příběh chytil svojí současností. Přiznám se, že ne vždy jsem byl tak zvaně na straně autora ( například líčení vlastního koncertu), ale našel jsem si i svoje místečka. Nejvíce se mně líbila pasáž, povídka člověka (Bertámův příběh), který jako sebevrah skončil svůj život pod soupravou dráhy. Je to pokus vidět svět živých z druhé strany. Rudiš píše lehce, stručně a samozřejmě, občas i za použití nějakého toho nespisovného slova, ale v tomto případě si nedovedu představit, jak by měl lépe vystihnout onu atmosféru v komunitě autorovi blízkých lidí. Rockový koncert není místem pro diskuse jazykovědců, navíc by spisovný jazyk byl těžkopádný. Je dobře, že si ale Rudiš ve vulgarismech nelibuje, spíše je používá jako nutné zlo (bohužel je řada autorů, kteří si na rozdíl od Rudiše myslí, že čím víc kniha zapáchá fekáliemi, tím je lepší).
Měl jsem k Rudišově knize v počátku nedůvěru, neboť ne vždy mě osloví to, co odborná veřejnost ocení, ale v tomto případě bych s těmi, co udělovali Cenu Jiřího Ortena souhlasil. Jenom doufám, že Jaroslav Rudiš bude pokračovat v tvorbě dál a nezůstane autorem jedné, sice zdařilé, autobiografické knihy.
Václav Franc