Sáhnul jsem po knize mé vrstevnice, absolventce Právnické fakulty UK, ženě v domácnosti a spisovatelce na volné noze Ireně Douskové (1964). Autorka není příliš známa naší čtenářské veřejnosti, i když uveřejnila sbírku poezie Pražský zázrak (1992), dále prózy Goldstein píše dceři (1997), Hrdý Budžes (1998) a v nakladatelství Hynek Někdo s nožem (2000).Ve svém díle autorka deníkovou formou zachycuje život mladé ženy, manželství , domácnost a dvě děti. Podle mého názoru je to próza čtivá, autorka hledá východisko z každodennosti, má úspěšného manžela, ale je stále sama, věc ještě komplikují vztahy jejich rodičů. Utíká hledat neúspěšně řešení do jiných vztahů. Celá novela končí náhlou, tragickou a nesmyslnou smrtí hlavní hrdinky. Irena Dousková hovoří současným jazykem a myslím si, že o její tvorbu bude především mezi jejími vrstevníky zájem. Úsporný sloh, žádná zbytečná vata. Knížka se mně líbila a přečetl jsem ji na jeden zátah.
Vzpomněl jsem si na rozhovor, tuším s Milošem Kopeckým. Řekl, že mladí herci hrají v nových filmech vlastně sami sebe, že to není pravé herectví, neboť herec je ten, kdo se dokáže vcítit do zcela odlišné, věkově i povahově, postavy. Dousková popisuje z velké části svůj život, důvěrně známé prostředí, nakonec jako většina autorů, ale jak by dopadla, kdyby začala psát o životě např. starší generace. Totéž lze napsat o mojí novele Jak na Nový rok … , přiznám se, že jsem obě práce trochu porovnával a domnívám se, bych nemusel dopadnout špatně. Ireně Douskové přeji, aby svůj nesporný talent brzy zúročila a neměla problémy jako v knize kamarádka hlavní hrdinky Kateřina.
A právě tento úryvek si dovolím citovat (str.58 – 59): „Kateřině zase vrátili rukopis. Povídky prej teď nikdo nečte a takový, jako píše ona, už vůbec ne. Prej jsou moc obyčejný a tradiční. … horší je, že jí dával za vzor Vopálku, hlavně tu jeho poslední knihu Zaprodanci zatracenců. (Četla jsem, dočetla s velkým sebezapřením. Neuvěřitelnej blábol.) Kateřina mu řekla, že to sice zná, ale že se jí to pranic nelíbí, že jí to připadá jenom jako řada nekonečnějch souvětí, řazenejch za sebou téměř náhodně a beze smyslu. Že je to o ničem anebo pokud to přece jenom o něčem je, tak že vůbec nepochopila o čem. Ten pitomec jí , přísahám bohu, řek: ,No vidíš, a to je právě vono, to je ten fór. Takový nějaký příběhy o někom nebo o něčem jako se snažíš psát ty, to už nikoho nezajímá. S tím se už dneska nemůžeš chytit. Zaprodanci – to je pravda o dnešním světě ve vší své syrovosti a neuchopitelnosti,‘ … ale jedna věc mě přece jen přímo fascinuje. Ty donekonečna omílaný nesmysly o tom, co by lidi rádi četli a co ne. Kde se proboha vzala ta představa, že dobrá, pozornosti ne úplně debilního čtenáře hodná kniha, musí obsahem i formou připomínat popelnici nebo záchodovou mísu? Nechce se mi věřit, že to vážně někoho baví číst – respektive se v tom hrabat.“
Co vy na to, LISáci? Ozvěte se!
Václav Franc