Pražský veletrh Svět knihy 2003 patřil africké literatuře, a tak jsem si řekl, že bych se i já měl podívat na tento kontinent, abych věděl, co prožívají autoři a autorky z Afriky, zvláště když v loňském roce získal Nobelovu cenu za literaturu jihoafrický spisovatel John Maxwell Coetzee.Afrika. Černý kontinent. Co o něm vlastně víme? Co víme o jeho kultuře a literatuře? Sáhl jsem tentokrát pro Gutenbergovu čítanku moderní africké prózy Africká čítanka, kterou vydalo v roce 2003 nakladatelství Gutenberg, editorem byl Petr Komers. Knih afrických spisovatelů u nás vyšlo zatím poměrně málo, i když právě uplynulá léta byla plodná, doháníme, co se dá. Proto jsem přivítal Africkou čítanku, která je pokusem o průřez toho nejlepšího na africkém literárním trhu. Je v ní obsaženo šestnáct ukázek různých prozaiků (13 mužů a 3 ženy) celé Afriky, Jsou zde většinou neznámá jména, ale i nositelé Nobelových cen. Texty byly přeloženy z deseti jazyků, a to šesti afrických (wolofština, jorubština, hauština, amharština, svahilština a afrikánština) a čtyř světových (angličtina, francouzština, portugalština, arabština). Někteří autoři žili střídavě v Africe a mimo ní, studovali ve světě a mohli vidět svět Afriky zvnějšku.
V knize Africká čítanka najdete celou řadu zajímavých ukázek. Těžko vybrat jednu. Zaujala mě například povídka Saida Ahmeda Mohameda , který se narodil a dodnes žije na ostrově Zanzibar (nar. 1947) Poupě, které se nemohlo rozvinout. Příběh rodičů a vesnice, do které se vrací dcera po studiu práv v Evropě. Rozčarování a zklamání jaké všichni zažijí, kdy místo “jedné z nich” přijíždí “osobnost”, neochotná snášet jejich pravidla a normy života.
Tahar Ben Jeloun (1944) z Maroka píše ve své ukázce Vdova kuráž o ženě, které mafie zavraždí manžela a ona začne přes vžité konvence, spolupracovat s policií. Séex Aliyu Ndaw (1933) napsal román (ukázka Král Tilleenu), který se stal v roce 1993 v Senegalu na středních školách povinnou četbou. V ukázce se zabývá změnou hodnot generací, postavením žen ve společnosti, jejich podřízenosti a snahou o vzdor, který v tomto případě končí těhotenstvím, při kterém umírá nejen dítě, ale i dívka, která se postavila rodinným zvyklostem.
Vzpomenu také na Nuruddin Faraha (1945) ze Somálska, cenzura jeho romány zakazovala. Jeho ukázka Dary popisuje tzv. zahraniční pomoc. Farah nakonec dochází k poznání, že dar není pomocí: lidé zvyklí na dary ztratili sebedůvěru a přestávají spoléhat na sebe samé, rezignují na vlastní hrdost a důstojnost. Skutečně pomáhat znamená vést k emancipaci.
Jedna z nejmladších autorek, Zvonne Vera (1964) žije v Zimbabwe, její díla jsou s úspěchem vydávána i ve světě. Překvapilo mně, že právě Zimbabwe je zemí s nejnižší negramotností v Africe vůbec (gramotnost 85%, zatímco např. Maroko, Alžírsko okolo 50%). Přispívá k tomu i knižní veletrh, který se koná od 80.let v Harare. Její povídka Začarovaný kruh je opět důkazem toho, že ani ve 21.století není úděl africké ženy lehký. Další ženou autorkou je Nadine Gordimerová (nar. 1923, nositelka Nobelovy ceny za rok 1991), ve své ukázce Ti, co se rodí pro radovánky věčné popisuje život jihoafrické dívky Very, která se zamiluje do nájemníka – cizince z Irska. A opět zde můžeme vidět generační pohledy, situaci ženy ve vztahu k mužům, těhotenství a cesta do Evropy, končící opět tragicky.
V závěru knihy je i přehled africké literatury v češtině a slovenštině pro ty, kteří projeví o tuto problematiku další zájem. Co říct ke knize jako celku? Když jsem přemýšlel o nějakém ústředním motivu, vyplynula mě, jak již asi tušíte z uvedených ukázek, situace žen. Ta je totiž ústředním motivem řady příspěvků. Na ní se nejlépe ukazuje těžká situace Afriky bojující za řadu věcí, pro nás Evropany, samozřejmých. Dovolím si malou charakteristickou ukázku z již vzpomínané povídky Saida Ahmeda Mohameda:
“Ta advokátka je první ženou v celé zemi, co si došla do Evropy k bělochům pro jejich kouzla. Jestlipak víte, kde se narodila? V Bumbwisudi!”
Myslím si, že je to kniha zajímavá a stojí za přečtení. Přinutila mě vzít atlas a oprášit zastaralé znalosti ze zeměpisu školních let, vždyť Afrika je kontinent dynamicky se rozvíjející, o čemž svědčí i její literatura. Věřím v její rozvoj a fandím jí, určitě to nebylo moje poslední setkání s africkou literaturou.
Sportovní pamětníci pamatují na slavný běh Abebe Bikily, kdy bos v ulicích Říma triumfoval na olympijských hrách 1960 v maratónském závodě. Tehdy byl prvním poslem afrického sportu, uběhlo čtyřicet let a podívejte se na nějaký významnější sportovní atletický podnik. Kam se třeba na keňské nebo etiopské vytrvalce hrabe Evropa? A co Mutolaová z Mosambiku ? Kdo ví, jestli se za několik desítek let neprodere do světového popředí i africká literatura.
Václav Franc