Roman Ráž je čtenářské obci známý autor řady románů, některé byly zdramatizovány (např. Narcisový dům). Patří mezi mé oblíbené autory, a tak jsem sáhnul tentokrát po knize Faust umírá dvakrát, která měla v roce 1967 premiéru v podobě rozhlasové hry. Až v roce 1969 měla vyjít jako román, ale z tzv. ideových důvodů k vydání došlo až o několik desetiletí později.Přesto si myslím, že je i dnes aktuální, neboť se zabývá vztahem jedince k moci, jeho ochoty sloužit mu, získávat z něj výhody, ale i strachem, kde začíná hranice, za kterou již nelze ustoupit.
Román je tvořen dvěma lidskými osudy, protínajícími se. Neúspěšný novinář vidí svou velkou šanci v setkání s postarším generálem, žijícím v Evropě, viz jeho : Novinář doufá, že mu odhalení „bývalého“ získá slávu, uznání a peníze, pro které je schopen udělat cokoliv. Jejich setkání je vlastně retrospektivním ohlédnutím za jejich životy. Generál žije v ústranní, předstírá ztrátu paměti. Dříve jej najala politická skupina, aby se stal předákem hnutí, ve funkci má setrvat jen pět let. Podaří se mu oslovit masy nejprostších lidí ve své latinskoamerické zemi, stává se „bratrem Juanitem“, ale jeho čas vypršel, následuje atentát, zázračně jej přežije, ale předstírá ztrátu paměti a je „uklizen“ do Evropy, kde si hraje na bývalého generála. V určitém momentu váhá, zda by se přece jenom nemohl vrátit. Snad neprozradím příliš, když napíši, že román končí tragicky, ale myslím si, že to není nejdůležitější.
Mnohem cennější je celá řada postřehů, životních změn a postojů, kterými oba hlavní aktéři projdou. Tak například slova neúspěšného novináře: „Jsem jen chudý a neúspěšný. Proto jsem i směšný. Kdybych byl bohatý, mohl bych být nemotorný, opilý, hloupý, surový, mohl bych být jakýkoli a nebyl bych směšný ani odporný. Takhle jsem pro všechny trapný.“
Nebo slova vedoucího redakce v novinách: „U nás budete psát něco úplně jiného. Kdo, kdy, s kým, jak,“ zasmál se. „Prostě drby. Naprosté pitominy. jen ty nás živí. A nevalně,“ dodal chmurně. „Prostě žádná intelektuálština, žádná politika, žádná morálka.Povrchní plátek, to jsme my.“
A jak reaguje na svoje proměny generál: „Může člověk v tomhle světě vůbec promluvit za sebe? Nemusí se vždy ztotožnit s těmi nejsilnějšími? Nepromluvil by opět jen a jen za ty druhé, mladé, kteří chtějí už po tolikáté měnit jejich zemi? Nestal by se jen starými ústy nových myšlenek, o jejichž významu a síle nic nevěděl? …Po zrádcích se chce zrada, po dobrodružném politikovi, dobrodružná politika. Po bratru Juanitovi nové sliby. Zřejmě opravdu nikdo nepřekročí svůj stín. Drží se člověka jako vina.“
Rážův román určitě stojí za přečtení, je stále aktuální, tak trochu mi připomíná Mňačkovu knihu Jak chutná moc. A rozhodně to není kniha povrchní, jen pro zábavu, očekává připraveného čtenáře, ochotného se zamýšlet nad osudy postav a jejich životních kroků.
Václav Franc