Již v předešlých KOBRÁCH jsem se věnoval romské literatuře a možná, že si vzpomenete na jméno Elena Lacková. Právě tato žena, která se narodila v roce 1921 ve Velkém Šariši je jednou z nejznámějších a vlastně prvních romských autorek, i když psala především slovensky a teprve časem se propracovala k tvorbě ve svém rodném jazyce.Kniha, která vyšla teprve po mnoha peripetiích, není románem či povídkovým souborem, je to vzpomínání na jeden nelehký život. Předmluvu napsala Milena Hübschmanová (bude vystupovat na Šrámkově Sobotce v pondělí 5.července), spoluautorka, to ona přivedla Elenu Lackovou k myšlence uložit všechny zážitky na papír formou knížky. Celé dílo vznikalo osm let, ale je dobře, že vzniklo, neboť o to, co usilovala v životě romské komunity Lacková na počátku 50.let, není samozřejmostí ani dnes na počátku 21.století.
Elena Lacková je v knize přirovnávána k hvězdě naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Napsala první romskou hru, sama ji s příbuznými nacvičila a jezdila s ní po celé republice, jako první žena vystudovala vysokou školu, a to už byla babičkou. Prožila těžká léta 1.republiky na východním Slovensku, nacistickou okupaci, stala se osvětovou pracovnicí a jezdila mezi svými Romy, kde byla přezdívána “partyzánkou”. S manželem, který ne vždy chápal její práci, žila i na Kladně a Ústí nad Labem, poznala nejrůznější prostředí, úmrtí a nemoc svých dětí. Přes všechny zkoušky života v závěru svého vyprávění píše: “Kdybych se mohla narodit ještě jednou, chtěla bych se znovu narodit jako Romka, chtěla bych žít tak, jak jsem žila, a dělat to, co jsem dělala. Doufám, že se mi, než umřu, podaří udělat ještě něco dobrého pro Romy a pro lidi vůbec.”
Celá kniha je nesmírně zajímavá a je těžké z ní vybrat několik pasáží. Teprve při čtení jsem si uvědomil, jak málo víme o životě Romů, jak někdy ani dost dobře nemůžeme chápat jejich motivy, stejně jako oni nechápou naše. Na dokreslení jsem se pokusil přece jenom vybrat několik ukázek.
Na str. 47 Lacková popisuje “léčebné” metody jejího dětství: “ Nevěděli jsme, co je doktor. Jednak nebyly na doktora peníze … Stará Romka je lepší než doktor (to říkali i sedláci) … já měla skoro každý rok zápal plic. Léčili mě hnojůvkou. Vyždímali čerstvý kravinec nebo kobylinec do mléka, svařili to a já to musela třikrát denně pít. Bylo to hnusné, ale pomáhalo to.”
Na str. 77 Lacková vzpomíná na školní léta: “Začala jsem chodit do první třídy a vůbec jsem se neučila. Učitelka nás cikánské děti posadila do poslední lavice. Lavice byla pro čtyři a nás v ní sedělo sedm. Učitelka si nás nevšímala a my jí taky ne … Za nějakou dobu moje maminka zjistila, že sice do školy chodím, ale že vůbec nic neumím. Rozzlobila se, došla za ředitelem, aby zjednal pořádek. Příštího dne si mě učitelka poprvé všimla. Tak ty se chceš učit? Zeptala se udiveně … učitelka mi půjčila slabikář a začala se mi věnovat … do školy jsem chodila jenom v zimě, protože na jaře a na podzim jsem pracovala na poli u sedláků … knížky jsem neměla, ale chodila jsem do školy dřív a půjčovala jsem si je od slovenských dětí. Nejdříve se ode mne odtahovaly, ale pak se stalo, že učitelka začala před celou číst mé slohové úlohy jako nejlepší, a děti si mě oblíbily.”
Ale asi nejvíce na mě zapůsobilo vyprávění Lackové, kdy ona sama si odpovídá na jednu z nejpalčivějších otázek (Nane barvalo oda, kas hin, aľe oda, so džanel! – Bohatý není ten, kdo má, ale ten, kdo zná!) , která podle mne vede k nápravě celé řady věcí ( viz str. 209):
“Už chápete, proč s vámi zacházejí jako s onucema? Protože nemáte vzdělání! Protože neumíte číst a psát! Posíláte vůbec svoje děti do školy?”
Doporučuji všem nám , gadžům, přečíst si knihu Eleny Lackové, ale především bych ji doporučil k přečtení všem Romům, neboť dává odpověď na celou řadu palčivých otázek, je návodem k tomu, jak lze žít společně v jednom státě bez zbytečných předsudků. Zároveň dokazuje, že cesta k vzájemnému porozumění je zdlouhavá a neexistují jednoduchá šablonovitá řešení, ale …
Ko džanel avredženen bachtalen te kerel prindžarel s´oda bachtalo te jel !
(Opravdové štěstí pozná ten, kdo umí jiné lidi učinit šťastným!)
Václav Franc