Vinnetou tady nebydlí – Antologie současných povídek severoamerických indiánů (nakladatelství Větrné mlýny, 2003)Při vyslovení slova Vinnetou se asi většině z mých současníků vybaví slavné knížky Karla Maye, pochopitelně i filmová zpracování, ale především postava neméně slavného bílého bratra Old Shatterhanda, Ribany, Nčo – či a dalších nezapomenutelných postav fantazie našeho mládí. Vzpomínám si, že i my jsme se přivazovali (alespoň obrazně), k mučednickým kůlům a hledali poklady u naší řeky, která se na okamžik měnila ve Stříbrné jezero.
Potěšilo mě, když jsem se v knihovně setkal s počinem nakladatelství Větrné mlýny, které se rozhodlo zmapovat literaturu současných indiánských kmenů. Méně potěšující je, že naše představy a realita se naprosto rozcházejí. Zcela překvapující je potom i věta : “Vinnetoua v Severní Americe ve skutečnosti téměř nikdo nezná!”
Ano, byli jsme po léta, možná trochu dětinsky, fascinováni indiánskou kulturou, ale musíme si přiznat, že o ní prakticky nic nevíme, a to nemluvím o dílech indiánských autorů, neboť do češtiny bylo přeloženo jen málo děl. Pokud jsem doposud něco z této problematiky četl, jednalo se spíše o indiánské pověsti, legendy, bajky či pohádky (viz například vystoupení Martina Pařízka a Vladimíra Kracíka v prosinci 2003 v packé knihovně – V kleci s indiánem a mrtvým slonem).
Ze skutečných románů může být českým čtenářům známá čtveřice knih, a to Čarování s láskou Louise Erdrichové, Městečko Medicine River Thomase Kinga, Obřad Leslie Marmon Silkové a Dům z úsvitu N.Scotta Momadaye. O to cennější je počin antologie současných povídek severoamerických indiánů. Rozvoj zájmu o literární počiny indiánských autorů začal vlastně nedávno, v 70. a 80.letech 20.století, ale myslím si, že v představované knize najdeme celou řadu talentovaných a zajímavých autorů, někteří již získali i prestižní ocenění např. Pulitzerovu cenu (právě Momaday v roce 1969 za svůj česky přeložený román). Právě tento román odstartoval období zájmu a rozšíření studia indiánských literatur na amerických univerzitách.
Zajímavé je, že řada autorů a autorek není omezena jedním žánrem, že hledají realizaci nejen v próze, ale i v poezii či dramatické tvorbě.
Ústní slovesnost indiánů existuje odnepaměti a byla postupně zachycována a překládána do angličtiny, neboť to je jazyk, jímž indiánští autoři píší. Ten, kdo si myslí, že v knize je zachycena pouze vzpomínka na staré dávné časy, hluboce se mýlí a bude asi zklamán. Pochopitelně, že autoři se vrací do dávných časů, leckde oprášili indiánské vypravěčství a mytologii, ale spíše zde najdeme povídky moderní, dokonce i sci-fi (Eden Robinsonová, 1971, kmen Haisla – Heiltsukové, povídka Slepá ulice). Jsou zde příběhy odehrávající se v rezervacích ,ale i v amerických velkoměstech. Ani indiánům se nevyhýbají problémy současnosti (AIDS, nezaměstnanost, alkoholismus, rozpad rodiny atp.).
Po takovém obecnějším úvodu dovolte, abych se zaměřil na povídky, které mě nejvíce oslovily. Je opravdu těžké vybrat jen několik ze 32 příspěvků ( 16 mužů a 16 žen). Myslím si, že i sestavovatelé knihy se potýkali s problémech, které autory a příspěvky upřednostnit.
Zaujala mě povídka Harry Robinsona z kmene Okanaganů (1900- 1990) Vězeň v anglickém cirkuse. Je to vlastně lidové vyprávění o osudu indiána, který byl odsouzen jako vrah, ale po části odpykání trestu se dostává do Evropy, kde jezdí jako cirkusová atrakce po poutích. Zajímavá je i postava Harry Robinsona, jednoho z posledních lidových vypravěčů. On se totiž naučil číst a psát až v dospělosti a celý život pracoval jako farmář.
Zajímavá je i povídka Basila H. Johnsona (1929, Odžibvejové) Proroctví, ve které je vlastně předpovězeno objevení Ameriky, příchod “bílých lidí” a především další trpký osud domorodého obyvatelstva kmenovým náčelníkem. Indiánům se jeho proroctví její jako nesmysl.
Současní potomci indiánů mají ale jiné starosti, jako například chlapec David v povídce Tohle místo Beth Brantové (1941, Irokézové – Mohawkowkové). Odešel z rezervace jako homosexuál a vrací se zpět nakažený virem HIV. Svoje poslední dny prožívá návratem k myšlení svých předků.
Zaujala mě i povídka Slíbená návštěva Greye Cohoe (1944-1941, Navahové). I když příběh, kdy řidič v bouři naloží krásnou dívku, která v něm vzbudí milostnou touhu, aby nakonec zjistil, že pouze vezl duši deset let zemřelé dívky, byl již několikrát zpracován. Verze zasazená do místní přírody je opravdu tajuplná a přesvědčivá.
Zajímavá je povídka Louise Erdrichové (1954, Odžibvejové) Bingo dodávka, o výhře mladíka Lipsho v loterii a jejich následcích. Svět očima předškoláka je vystižen v povídce Ericka L. Ganswortha (1965, Irokézové – Onondagové) Balada o umělohmotném Fredovi. Problém hledání místa v majoritní společnosti řeší v povídce Američanka v New Yorku LeAnne Howeová (1951, Čoktové).
O předsudcích a jejich přetrvávání do současnosti vypráví Richard Van Kamp (1971, Digribové) v povídce Mateřský znamínko, kdy se hlavnímu hrdinovi chlapci Richimu udělá mateřské znaménko právě v den, kdy zemřela stejně poznamenaná žena. On se stává jen dalším nositelem a vypráví onu tajemnou pověst o domu Křivýho prsta.
Vzpomínky děvčátka na svého strýčka Ralpha vypráví Anna Lee Waltersová (1946, Pawníové – Otoeové) v povídce Válečníci. I když její strýc končí jako alkoholik, zaseje v ní dávné touhy kmene Pawníů, kteří jsou nazývání právě válečníky.
Závěrečná povídka Zapadlý pohřební vůz Jordana Wheelera (1964, Odžibvejové – Kríové) patří v celé knize, podle mého názoru, k těm nejlepším. Autor v ní představuje dva bratry a sestru, kteří se schází na pohřbu svého umrzlého otce. Ve vypjaté situaci, kterou přivodí velký mráz a zapadnutí pohřebního vozu, si oba bratři “vyřizují účty” s otcem i minulostí, aby našli společnou cestu do dalšího života.
A právě tato povídka dokazuje na různých osudech indiánských potomků jejich současnost, kterou se neliší od neindiánů (např. str. 454 – vnuci fandí Torontu Maple Leafs a jeden z nich má rád Waayne Gretzkého). Zajímavé je i vyprávění o tom, jak otec se účastnil vylodění spojenců v Normandii. Povídka nakonec vyústí ve šťastný konec, ale myslím si, že věta, kterou bych rád použil na závěr mého představení této velmi zajímavé knihy, kterou všem doporučuji, nejlépe charakterizuje osudy a moudrost indiánů, kteří sice hledají štěstí ve světě, ale stále se vracejí do míst svých předků (viz str. 488): “ Rodina je na tom podobně jako hejno ptáků. Rozletí se na všechny strany, ale když zafouká vítr, sletí se všichni k sobě.”
Václav Franc