Při putování po cizích literaturách jsem tentokrát zavítal do Švédska, neboť se v povídkovém výboru Ve skutečnosti je díra představuje sedmička současných švédských autorek. Až na dvě autorky (Margareta Strömstedtová, nar. 1931 a Kerstin Thorvallová, 1925) se jedná o ženy blížící se k padesátce (nebo ji těsně překročily). Přiznám se, že o švédské literatuře jsem neměl velké povědomí, a tak se v knize představovaly mně neznámé spisovatelky.V povídkách se vracejí do dětství jako například Marie Hermansonová (1956), podle jejíž povídky je pojmenován i celý soubor, či Anna-Karin Palmová (1961). Ale především mapují a nahlížejí i na současné problémy švédské civilizace jako například Ninni Homqvistová ( 1958) v povídkách Zrakový klam a Svedení. Právě její povídka mě zaujala. Jedná se o příběh ženy, která žije v domě s dvojicí mladých milenců, ale nakonec i ona prožije sexuální vztah nejen s Andreasem, ale i s jeho partnerkou Mikaelou.
Snad nejvíce na mě zapůsobila povídka Inger Edelfeldtové (1956) Přízraky. Autorka zde líčí lesbický vztah dvou žen, který je narušen příjezdem matky jedné z nich. V povídce je nahlížena problematika homosexuálních párů očima zevnitř 4 % menšiny. A z povídky si dovoluji odcitovat krátkou ukázku:
„Lidé se sobě navzájem vyhýbají. Neodvažují se ukázat takoví, jací jsou doopravdy.“
Problematiku židovských rodin a potomků, kteří přežili 2. světovou válku zpracovává v povídce Rita Rubinsteinová jede metrem v nejlepším ze všech světů Anita Goldmanová (1953). Hlavní postava, židovská žena, jede metrem a prožívá „vnitřní muka“ při pohledu na místní mladé lidi (skienhedy). Má strach, že na ní poznají, že je židovka, ale vysvobození přichází, když do metra přistupuje Afričanka, která se stává středem pozornosti davu, zatímco ona upadá do zapomnění . Úlevu vystřídá otázku, kterou si hlavní hrdinka pokládá: „Co udělám, když ji začnou obtěžovat?“
Zajímavá je i závěrečná povídka nestarší ze sedmičky autorek Kerstin Thorvallové Když umřela. Hlavní hrdinka prožívá úmrtí své matky jako vykoupení. Prožila život pod jejím silným vlivem a vlastně nikdy nebyla sama sebou. Uvědomuje si, že „přestala být dítětem!“ Tíží ji zároveň pocit, že se raduje ze smrti blízkého člověka, radí se s knězem, ale ten ji uklidňuje, že podobné pocity prožívají i ostatní děti, jen se s tím neodvážily nikomu svěřit. Hlavní hrdinka si posteskne: „Konečně nastane den, kdy všechna tíha náhle zmizí a vy se můžete volně pohybovat. Cožpak necítíte úlevu?“
Švédské povídky mě zaujaly, ukazují, že naše problémy i severské nejsou zase tak vzdálené, že současná švédská literatura má zajímavé autorky, s jejichž tvorbou stojí za to se blíže seznámit.
Václav Franc