Četba této knihu přináší celou řadu zvláštností, tak především autor, přestože se narodil později než já, již nežije, spáchal sebevraždu. Za svého života vlastně žádnou ucelenou knihu nevydal a toto dílo vzniklo z jeho pozůstalosti.Ale na druhou stranu jeho jméno není tak zcela neznámé v české literatuře, neboť v roce 1994 získal 1. cenu v literární soutěži Povídka 94 a o rok později obsadil 3. místo. A právě jeho povídka ČERNÁ HALA dala název celému sborníku soutěže, ve kterém byla zastoupena i moje povídka Mrtvej brouk).
Dílo Václava Ryčla , (v knize vystupuje jako Václav Rauch), je poznamenáno schizofrenií, kterou onemocněl stejně jako jeho otec. V nejrůznějších podobách a obměnách jsou v knize zachyceny poměry v léčebných zařízeních, ale především vnitřně rozpolcený citový život vnímavého jedince. Některé pasáže líčí drsnou realitu léčebny, jiné naopak dětinské představy o útěku za hranice atp.
Kniha je to neradostná a nedoporučuji ji číst před spaním, ale na druhou stranu, když ji porovnám například s knihami Natálie Kocábové, tak je opravdová, vulgarity jsou zde používány naprosto opodstatněně, ne účelově. A Ryčlovi věřím každé slovo, každý prožitek. Zajímavé je, že zde lze najít i několik verzí jedné povídky či příhody, jak se v autorově vidění měnily.
Škoda že tak talentovaný člověk odešel, tak záhy. Myslím si, že jeho postřehy by vydaly i na další zajímavé práce. Bohužel jeho kniha života se velmi brzy zavřela, ale i tak nám zanechal velmi mnoho zajímavých stránek.
Dík patří sestavovatelům knihy (Miroslav Huptych a Václav Kahuda) a autorově matce Kamile Ryčlové, že se podařilo zachytit tvorbu mladého autora, poskládat ji do jednotlivých střípků vzpomínek.
Václav Franc