Knížku, kterou vám dnes chci představit, musím představit dvěma názvy Láska na uzdě a jiné kotrmelce a Veškerá podobnost a jiné kotrmelce. Skutečně má dva názvy, jeden na přebalu, druhý na obálce. Vydalo ji v roce 2001 nakladatelství Ostrov a se jménem autorky jsem se seznámil na Literárním Varnsdorfu, kde patřila mezi oceněné.Autorka Romana Riba-Rollingerová ( ročník 1971) se narodila v Městci Králové a studovala v Poděbradech a později v Praze (ČVUT). V roce 1996 se přestěhovala za manželem do francouzského Mougins, kde působí jako tajemnice mezinárodní kulturní asociace. Dosud vydala básnické sbírky, takže tento její počin je její prozaickou prvotinou (mimochodem kladně hodnocenou Stanislavem Rudolfem).
Rád jsem si její knížku přečetl, nejen proto, že mi tak trochu připomíná mého Františka. Hlavní hrdinka Anna, žákyně 7.třídy je starší, během knihy nejen absolvuje 12 měsíců (od září do příštího září), ale především dospívá v ženu, lépe řečeno začíná si uvědomovat fyziologické proměny svého těla. Duševně je ještě dítětem, ale začíná vnímat svět jinak. Má dvě sestry, starší, která maturuje na střední škole, mladší, chystající se teprve do 1.třídy základní školy. V příběhu vystupují nejen kamarádky, ale maminka a dědeček. Otec od rodiny odešel kvůli alkoholu.
Anna prožívá školní rok pohledem dítěte 80.let 20.století. Její nenaplněná láska k Rosťovi, emigrace nejvěrnější kamarádky Viktorky, školní lyžařský kurz, ale třeba i cesta do Prahy, havárie starší sestry na motocyklu, či sportovní úspěchy v basketbalovém družstvu, to všechno jsou epizody v životě hlavní hrdinky. Děj se odehrává v lázeňském městě Polabiny (nápadně připomínají Poděbrady, stejně jako sousední větší Bumburk připomíná Nymburk).
Čtení je to pohodové, myslím si, že pravdivě ukazuje svět dospívání v 80.letech, je to vlastně výpověď o době, ve které jsme žili a připadá mně, že ve srovnání třeba s románem Ireny Douskové Hrdý Budžes je i pravdivější (bez vulgarit). Myslím si, že to trefně vyjádřil v doslovu Petr Kukal: „Naše dětství nebylo o nic méně důležité. Nemůžeme je cynicky zesměšnit a odhodit jen proto, že jsme je prožili v době, která byla, jaká byla. Źádné jiné nemáme… Přijmout své dětství jako kontinuální součást vlastního života už musí každý z nás sám.“
Přeji Romaně Ribě-Rollingerové, aby v psaní pokračovala a šířila českou kulturu nejen ve Francii. Doufám, že se s její tvorbou opět brzy setkám.
Václav Franc