Přiznám se, že Ludvík Vaculík není moje krevní skupina (na rozdíl třeba od Prochora), ale jeho knížku Cesta na Praděd jsem si přečetl se zájmem. Vaculík zde líčí přátelství s ředitelem školy Josefem, se kterým, a několika jeho žáky, uskuteční během letních prázdnin roku 1966 třítýdenní cestu z vesnice na Benešovsku až na moravskou horu Praděd. Myslím si, že zde ani tak nejde o ten Praděd, neboť zcela určitě lze říct, že „i cesta může být cíl.“Je to vlastně kronika zcela obyčejných setkání podbarvená výlety do historie. Vaculík je provádí záměrně, aby čtenáři představil krajinu očima minulých století. Jinak je v knize spíše popis náhodných jednání a postřehů, někdy cíleně přesměrovaných jako je ono osudové setkání s ženou v Kutné Hoře, které Vaculíka poznamená prakticky až do konce knihy.
Knížka může být poutavá i pro příznivce koní, ale koně jsou zde spíše symbolem přírody, sepjetí člověka s ní, útěkem od velkoměsta, zpět do minulosti, bez technických výdobytků doby.
Oceňuji i to, že Vaculík dokázal navázat nit příběhu, neboť první část napsal v roce 1969 a dílo dokončil až na počátku 21. století a přitom čtenář nepostřehne, že od počátku knihy uběhlo tolik let. Vaculík má i smysl pro detail a tajemno zobrazené v oněch výpravách za známou neznámou do Kutné Hory.
Tak trochu jsem si s Vaculíkem oživil i můj příběh, kdy jsme se s kolegou Josefem (taky paralela) v roce 1988 vydali na kolech na Říp. Tenkrát jsem si sliboval, že o naší cestě napíši, bohužel, nikdy jsem to neudělal.
Cesta na Praděd je zvláštní příběh, někomu by se mohlo zdát, že vlastně o ničem, ale o čem je vlastně náš život? Co si z něj vybavíme třeba za dvacet třicet let? Bude důležité, co dávali v televizi nebo jak jsme se nadlábli v restauraci?
Vaculík je autor, který nutí čtenáře přemýšlet o všedních záležitostech života, o pohledu každého z nás na svět a vybízí nás, abychom se aspoň pokusili občas v životě podniknout onu „podivínskou cestu“ za hranice každodennosti, do své fantazie.
Až budete mít čas a chuť, doporučuji, vydejte se s Vaculíkovou knížkou na cestu…
Václav Franc