Před časem jsem si přečetl v Hostu rozhovor s polskou autorkou, mou současnicí (ročník 1962) Olgou Tokarczukovou. Její tvroba získala u našich severních sousedů velký ohlas, dokonce i literární ceny a její vstup do polské literatury 90. let je impozantní. Se zájmem jsem tedy sáhl po dvou jejích překladech Pravěk a jiné časy a Denní dům, noční dům a musím říct, že jsem udělal dobře.Tokarczuková mě ihned oslovila, především Pravěk a jiné časy mě doslova „vcucnul“ do děje, takže jsem se od něj neodtrhnul. V knize je vylíčen děj několika rodin ve vesničce Pravěk od 1.světové války do doby nedávné. Střídání generací, problémy soužití, náhledů na svět, naděje a zmary, to vše v lidském obalu tajemnosti. Vřele doporučuji. Druhá kniha, neméně zajímavá, zavádí autorku na česko- polské pohraničí, kdy opět sleduje život prostých lidí. její vyprávění má nádech tajemna, ale přitom píše prostě a srozumitelně.
Zajímavé je, že Tokarczuková žije nedaleko českých hranic v Nové Rudě (kousek od Broumova). Pokud můžu doporučit, nenechte si ujít alespoň jednu knihu této polské autorky, věřím, že i vás její tvorba chytí. A potom mě napadá takový příměr, nevím jak vy, ale když mám srovnávat Viewegha ( nedávno jsem četl Báječná léta s Klausem) s Tokarczukovou, oba jsou vlastně osobnostmi národních literatur 90.let 20. století, oba jsou překládáni, náklady jejich knih jsou vysoké, ale kritika polskou autorku ocenila řadou cen. Tak musím polským čtenářům jen závidět, konečné rozhodnutí, si musí udělat každý člověk sám, ale u mne prohrává Viewegh (potažmo česká literatura) vysoko na body.
Václav Franc