Když jsem si na záložce Koláčkovy knihy přečetl, že v povídce Setkání popisuje svoji návštěvu u amerického spisovatele Charlese Bukowského, tušil jsem, že vzorem pro autora narozeného ve Valašském Meziřící je bouřlivák z Los Angeles. A tušil jsem správně.Pro ty, kteří ještě nevědí, oč tu běží, uvedu několik ukázek: str. 16 – „Už mě s tím srala. Bylo mi momentálně úplně u prdele, jestli je nebo není kurva, já si chtěl jenom nechat probodnout dlaně jejíma kozama.“, str.18 – „Du hodit hnědku, řek sem a zamířil na hajzly … asi ho taky chytlo sraní, má zítra písemku z matiky a ještě si nezamrdal.“, str.29 – „John někam zmizel, asi si někde v křoví honí péro, to je mu, kurva, podobný, říkám si v duchu a vychčím se pro jistotu do ohniště,“ str.90 – „Vyblil jsem se, vychcal, vysral a třikrát spláchl. Pak jsem si umyl ruce a šel někoho najít.“ , str.99 – „ … se mi chtělo srát. Když jsem se pokoušel po sobě spláchnout, nešlo to: žádná voda ze splachovadla netekla“, atp. Ten kdo nemá dost, tak ještě uvedu názvy jednotlivých povídek: „Čekání na kokota“, „Kurva den“, „Kouření s Análem“. Tak to už snad stačí.
Teď si tak trochu nahraji, protože jsem nedávno v Kobře psal o tom, že si raději přečtu originál než „vylouhovaného klasika“ a právě Koláčkova kniha je právě tím, co jsem měl na mysli. Když si budu chtít přečíst podobné „perverzity“, tak si rovnou přečtu Bukowského a nemusím ztrácet čas s Koláčkem. (Nevím jak vy, ale posloucháte raději Karla Zicha nebo božského Elvise?, abych dal hudební příklad.) A navíc bych řekl, podle mého názoru, že americký autor je sice „sprostý jak dlaždič“, ale v jeho povídkách a poezii nejsou jen anální výrazy, ale v jeho tvorbě je i cosi navíc, životní moudrost, filosofie, i když pro mne někdy těžko pochopitelná, to u Koláčka postrádám.
I když jsem prakticky Koláčkův vrstevník, prožil jsem zcela jiné dětství a mládí a musím říct, že mně by „filosofie“ Koláčkových hrdinů k životu nestačila: viz str. 24 – „ … a já bych jí chtěl něco říct, ale nevím co, chtěl bych jí nějak pomoct, ale nevím jak, chtěl bych ji znova políbit, ale nevím proč.“, nebo str. 42 – „ … ty vole, znáš ty snad lepší pocit než sedět ve čtyřce, před sebou pivko a celý večer, kolem pár kámošů a všichni ostatní ti můžou políbit prdel? Není to sladký pocit? Není tohle aspoň kousek svobody? Ty hospodský kecy o ničem a o všem, ta možná permanentní revoluce, ohraničená jen zavírací hodinou, co ti chybí ke štěstí, ty vole, když ještě navíc přísun zajišťuje párek prsatých číšnic v minisukních? … Není tohle ten pravý život, ty vole, není o co stát? To víš, že je, a s každým pivem je to lepší a lepší, a když pak na hajzlu chčím, tak si nahlas říkám: Je to fantazie, je to paráda, jen ať to nikdy neskončí, nikdy, kurva, nikdy …“ .
A já musím autorovi odpovědět: ZNÁM LEPŠÍ POCIT NEŽ SEDĚT VE ČTYŘCE atd!
Je pravdou, že se autor nemusí ztotožňovat s názory svých příběhových hrdinů, ale jeho tvorba o autorovi může mnohé napovědět. Abych jenom nekritizoval, zdá se mně, že povídky z pozdějšího období jsou přece jenom lepší. I když bych měl výhrady ke „kafkovské perzifláži“ (jak je uvedeno na obálce) v povídce Jeskyně, přece je to jen podle mého názoru to Koláčkovo lepší já. Neříkám, že se mně vyloženě líbí, ale určité tajemno má i povídka Vlak a povídka Letní večery v parku. K tomu lepšímu bych zařadil snad ještě povídku Vysvobození, ale připadá mně, že autor popisuje příliš děj, který vede k mnou dávno tušenému konci, (není to happy end? často kritizovaný porotci na soutěžích), ale dejme tomu (pokud ovšem autora právě neirituje onen děj opakovaných znásilňování).
A potom jedna dost podstatná věc. Chápu, že hrdinové Koláčkových povídek nemluví jako univerzitní profesoři, hovorová řeč je hovorová řeč, ale vidět v knize opakovaně „ SEM SE“ je pro mě trochu silná káva.
Zkritizoval jsem, co jsem mohl. Koláčkovi nezávidím, že se mu poštěstilo vydat knihu, dokonce si myslím, že než něco takového z mé dílny, tak raději nic. Už také chápu, proč v redakci časopisu HOST moje příspěvky neuspěly (to není závist, ale poučení).
Na záložce není uveden autor povídání o autorovi a historii této knihy, takže nevím, kdo se to vlastně nad knihou tak rozplývá ( Martin Stöhr?). Já se nerozplývám, jsem smutný, podle mne by knížka měla nejen zaujmout, ale předat něco pozitivního čtenáři, třeba i špatnou zkušenost jako varování. Vyvolat ve čtenáři krásno, tajemno, pozitivní pocit, třeba i smutek, ale ne odpor a hnus. Snad proto se ještě říká – KRÁSNÁ LITERATURA. Nevím, možná ničemu nerozumím a v brzké době se vytvoří nové označení SPLAŠKOVÁ LITERATURA. Pokud je toto opravdu nový směr české literatury, tak se máme opravdu na co těšit a mně nezbývá parafrázovat název jedné Koláčkovy povídky : POSLEDNÍ PITKA VZPLÁLA ( lze dosadit místo pitky i jiné výrazy: např.sraní, chcaní, blití, mrdačka atp. Nehodící se škrtněte) … já bych to snad nejraději škrtl celé.
Nebo musím před čtením takovéto knihy urazit nejdříve deset piv, litr vína, vodku s rumem. Škoda jedné promarněné šance: Viz str. 107 –„PPP (Přehlídka Prosraných Příležitostí)“.
Václav Franc
(+ čtenářům se omlouvám za nezvyklé množství sprostých, vulgárních a nespisovných výrazů v tomto článku.)