Před časem jsem vám slíbil, že si rád přečtu nejznámější knihu maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2002 Imre Kertésze, a tak tedy nyní dle slibu činím.Kertész ve své knize popisuje svůj vlastní osud, osud židovského chlapce, který se na sklonku 2.světové války (na jaře 1944) dostává do soukolí nacistických koncentračních táborů v Osvětimi, Buchenwaldu a Zeitzu. Autor, tehdy ne ještě patnáctiletý chlapec, vnímá svět kolem sebe jako naivní dítě, hledá smysl i řád v mašinérii zabíjení, třeba i na rampě v Osvětimi stále doufá v zařazení do pracovního tábora a lepší zacházení. Popisuje přerod lidského mláděte v trosku, jak si sám uvědomuje, jak se tělo mění a zcela běžné věci v normálním životě se stávají nedosažitelným snem. Hrůzy koncentráku jsou zde zachyceny v plné nahotě a přece jinak než jak známe z pera dalšího autora s podobným osudem – Arnošta Lustiga. I nevědomě jsem právě tyto dva autory při četbě srovnával. Lustig je dle mého názoru čtivější (více jej znám, četl jsem řadu jeho knih a vychází z českého pohledu na válku), Kertész je spíše nezúčastněný pozorovatel, podává výpověď, svědectví a především překvapivé jsou i myšlenkové vývody, které autor při návratu domů sděluje svému okolí. Z knihy jsem si také uvědomil anomálie maďarského pohledu na válku (Maďarsko jako spojenec fašistického Německa, pozdní řešení židovské otázky oproti Protektorátu).
Ke knize vydané v nakladatelství Academia připojila Neobvyklý doslov překladatelka Kateřina Pošová, která prožila stejný osud jako Kertész. Žila tehdy v maďarských Košicích a v srpnu 1944 se dostala také do koncentračního tábora.
Kniha je protiválečná, protifašistická a myslím si, že maďarskému autorovi Nobelova cena patří po právu, i kdyby již žádné další knihy nenapsal a nevydal. V doslovu je také napsáno, že autor dokázal „sdělit nesdělitelné“ (jak říká Elie Wiesel) věcně, nesentimentálně, místy až ironicky, ba humorně. Je ovšem otázkou, zda se dá psát humorně kniha z prostředí koncentračního tábora?
Neváhejte a sáhněte po Člověku bez osudu (ve světě známém jako Bezosudovost), stejně jako já si rád přečtu i další autorova díla, např. Kaddiš za nenarozené dítě. Asi už tušíte, že autor opět hledá odpověď na nezodpovězené otázky z koncentračního tábora.
Václav Franc