Možná jste si všimli trochu pozměněného názvu tradiční rubriky. Skutečně to není náhoda nebo omyl. Před časem jsem si řekl, že bych si měl přečíst něco od jičínské autorky, úspěšné spisovatelky literatury pro dívky a ženy Zuzany Franckové.Navíc mě také zajímalo, jakých chyb se dopouštím, když můj rukopis nakladatelství, kde paní Francková tak úspěšně vydává, promptně odmítlo. Chybami se člověk učí, a tak jsem sáhl po dvou knížkách, mimochodem v knihovně není jednoduché si tyto knížky půjčit, neboť je o ně mezi čtenářkami velký zájem.
První knížka, Beata, líčí osudy dívky, která se v předškolním věku stane sirotkem, vychovává jí babička, a ta ji vede k víře v boha, což hrdince způsobí řadu problémů v životě, když se děj odehrává před rokem 1989. Dívka nakonec vystuduje zdravotnickou školu a stává se členkou řádu, jako jeptiška se stará o postižené děti. Po sametové revoluci se potom platonicky zamiluje do nového ředitele ústavu a čeká na boží znamení, zda má zůstat věrná řádu či odejít za mužem, ke kterému stále více pociťuje něco víc než sympatie.
Druhá knížka, Hraběnka, líčí životní příběh ženy, která se jako dcera zahradníka a kuchařky na zámku zamiluje do mladého pana hraběte a nakonec se stane, na počátku 2.světové války, jeho ženou. Přichází problémy za války, po únorových událostech 1948, práce v textilce, narození dcery, sebevražda manžela , rok 1968 a její emigrace s dcerou. Hrdinka se podruhé vdá, ale osud je k ní krutý, neboť manžel se zetěm umírají při autonehodě. „Hraběnka“ nezlomena všemi ranami osudu se dožívá roku 1989 a v závěru knihy, kdy se ohlíží zpět za svým životem, umírá.
Co k těmto náhodně vybraným knihám autorky říci? Jsem překvapen, že právě tato „literatura“ patří mezi tolik čtené, nevím, jak by autorka dopadla, kdyby svoje texty poslala do nějaké literární soutěže? Co by tomu řekl pan doktor Dvořák, který posuzoval texty na řadě soutěží? Mně je z toho všeho smutno. Chtěl jsem v následujících řádcích udělal malý rozbor podle mého názoru, ale myslím si, že je to zcela zbytečné. Negativní názor by možná přidal autorce další čtenářky, a to nechci a pozitivního toho knihy mnoho nenabízejí. Musím přiznat, že spíše druhá kniha, Hraběnka, je z hlediska děje zajímavější, i když jsem po prvních stránkách vytušil, jak se vše odehraje dál. Ale výborný námět bez sentimentu by vystačil na román o mnoha set stránkách, v tomto podání je to jen slabá káva. Tak mě napadá srovnání s Pecháčkovým Osvobozeným kinem Mír, což je vlastně také román o jednom lidském osudu, ale Pecháček je skutečný Spisovatel s velkým S a z námětu vytěžil hodně (retrospektivy, humor, nadsázka, spojitost s historickými postavami atp.). Francková děj pouze převyprávěla. Podle mého názoru je to na literaturu proklatě málo! Navíc jsem trochu přemýšlel i o obsahu knihy, možná, že si to již nepamatuji, ale … existovali před rokem 1989 bazary, kde si lidé za pár korun mohli koupit obnošené oblečení, kde se hrabali v krabicích s prádlem ? (viz Beata).
Po přečtení knih mně bylo smutno. Rozhodně se nejedná z mé strany o závist či nepřejícnost, autorce úspěch přeji, ale … přece jenom k něčemu moje čtení bylo dobré … pochopil jsem, proč mně jeden známý řekl, abych byl rád, že můj rukopis ono nakladatelství odmítlo. Je mně smutno, že tolik mladých dívek a žen čte takové knihy. Možná je to proto, že v životě nelze vše vyřešit mávnutím zázračného proutku, že život přináší mnoho bolestí a strastí, a tak čtenářky potřebují aspoň na chvíli přenést do světa snění.
A kdybych chtěl někdy číst knížky podobného typu, tak si raději pustím program jedné komerční televize, domnívám se, že to vyjde nastejno.
Václav Franc