S Marianem Pallou, a především jeho kresbami, jsem se seznámil nejprve na stránkách literární přílohy Práva Salon. Tento v Košicích narozený autor (1953) působí jako odborný asistent na Fakultě výtvarných umění v Brně. Vydal několik knih (např. Jak zalichotit tlusté ženě, Když byl krtek velkej jako prase a i dvě uvedené v nadpise).Pallovy knihy nejsou klasickými romány, ale podle mého názoru vznikají jako gejzír jeho fantazie, při prvním čtení nemají příliš “hlavu a patu”, ale při pozorném čtení objevujeme celou řadu zajímavých paralel, netypických pohledů a osobitostí.
První kniha, Zameť mou hruď, vypravuje příběh jakéhosi krále, jeho sluhy Josefa, královny, které král platí milence, kuchařky Lojzičky a uklízečky Mrázkové. A skutečně některé příběhy jsou až absurdní (např. proč dostal hajný diskem do hlavy nebo proč Ikarus neudržel moč). Palla svoji prózu doplňuje po straně vysvětlivkami, takže se například dozvíme, že ROMÁN je “Literární útvar, na jehož konci hrdina buď zemře, nebo se ožení, anebo trpí do ztacena,” , zatímco BŘICHO je : “Dutý prostor těsně nad pohlavím, částečně vyplněn střevy, která vypadají již na první pohled odpudivě. Ať je břicho jakkoliv krásně vypracované, vždy je naplněno hnusem.”
Palla je skutečně netradičním autorem a jeho knihy nepostrádají humor a napětí a rozhodně se při jejich četbě člověk nenudí jako v EDENu – “Ráj, kde nepršelo, nebyly skládky odpadků, domovnice, továrny, policajti, vyhlazovací tábory, volby, rychlá auta, AIDS … Ovšem na druhou stranu tam proto byla nesnesitelná nuda.”
Druhá kniha, Zápisky uklízečky Mauď, mě už tolik nechytila. Má 332 stran a nepřipadá mě tolik vtipná jako ta první. Je to vlastně takový pel – mel, děj se odehrává jednak na Divokém západě, dojde i na okupaci planety krysami, Palla řeší problémy trosečníků a hledání zlata, význam mýdla, zákon o zachování energie a řadu dalších “nesmírně důležitých” otázek, které trápí hlavní protagonisty příběhu Matěje a Kurta.
Mně osobně se jeví v této knize nejzajímavější pasáž, kde autor popisuje boj dvou posledních tříd na zemi, kosmonautů a zemědělců. Zemědělců je příliš, a tak jsou postupně vystřelováni do vesmíru, zatímco jejich výpěstky jsou likvidovány ve spalovnách a lidstvo se živí kvasinkami. Zvláště pasáže ze zasedání Rady mi připadají, jako kdyby autor měl na mysli některé naše současné konkrétní orgány. O tom, kdy bude totiž Rada zasedat, rozhoduje podle zákona pes Vasil, který velmi rád a často spí a navíc uklizečce Mauď vždycky poťape schody a ona je musí uklízet, takže nemá čas psát svoje zápisky.
Obě knihy jsou doplněny charakteristickými kresbami autora.
Palla není klasickým romanopiscem (myslím si, že ani nikdy nebude), je svůj a doporučoval bych jeho tvorbu především těm, kteří si rádi vymýšlí, nepodivují se nad řadou proměn a nemusí mít pevný řád stavby knihy. Ti budou asi tvorbou Mariána Pally nadšeni.
Václav Franc