Prvotina mladé autorky Petry Hůlové patří podle mého názoru skutečně k tomu lepšímu, co v české próze v posledních letech vzniklo a zaslouží si právem pozornost. Rád si přečtu i nedávno vydanou druhou autorčinu knihu (Přes matný sklo), neboť Paměť mojí babičce je, i přesto že se děj odehrává v Mongolsku, zajímavá výpověď o životě jedné rodiny a především o úloze žen v rodině i společnosti.Děj se rozložen do několika kapitol, ve kterých pětice pozorovatelek líčí většinou stejný děj, ale ze svého úhlu pohledu. Během celého vyprávění uplyne čas, kdy hlavní vypravěčka dospěje, odchází do města, má sama dítě, zestárne a vrací se zpět domů. Dzaja, žije v rodině prostých venkovských mongolských pastýřů a zemědělců, má tři sestry, nejstarší Magi tragicky umírá, mladší Nara končí nakonec ve městě a nejmladší Ojuna zůstává s manželem ve vesnici, kde dožívají život jejich rodiče. Ačkoliv jejich rodiče nejsou zcela jejich, neboť právě Dzaja a Nara mají jiné otce. V rodině na počátku žije i babička Dolgorma. Dzaja odchází se sestrou své matky (Šarceceg) do města, nejprve pracuje v restauraci, ale po mnoho peripetiích končí jako prostitutka ve veřejném domě, který šéfuje její teta. Stejně tak končí i její sestra Nara. Dzaja otěhotní a porodí nemanželskou dceru, které dá jméno po své babičce Dolgorma. V závěru děj vrcholí rozchodem matky a dcery, která se dozví o matčině minulosti.
Odvyprávět v krátkosti děj, je nemožné, protože Hůlová vypráví skutečnou ságu, možná, že z mého vyprávění máte trochu zmatek, ale v knize to tak nevyzní.
Právě forma vyprávění různých pohledů žen v mezních situacích ještě zvyšuje napětí románu. Myslím si, že i když nám se může zdát postavení žen v Mongolsku zcela nesrovnatelné s našimi končinami, tak ono to není zase tak dávno, kdy první ženy směly studovat a získávat postavení rovné mužům.
Kniha je doplněna krásnými pasážemi, kdy se autorka vyznává k lásce k rodnému kraji, je psaná bohatým jazykem a nesklouzává k vulgaritám ani při popisu intimních scén. Snad by bylo dobré použít ke knize malý slovníček mongolských výrazů ( a snad i jmen), on je čtenář nakonec z děje knihy pochopí, ale vzhledem k nezvyklým jménům a pojmům, by mu to na počátku usnadnilo orientaci. Např. somon – město, vesnice, geru – obydlí, uregma – ježibaba atp.)
Ale jinak vřele doporučuji, především ženám, ale nejen jim. Zaujala mě i krátká pasáž věnovaná neplodným ženám, viz str. 170, cituji:
„Žena bez dítěte je jako strom bez plodů. osamělej a třeba silnej, ale k ničemu. takovejch stromů jsou ve stepi spousty. vyrůstaj z puklin, kroutěj se podle větru, ale žádná včela k nim, jak je rok dlouhej, nezaletí. děsí mě tyhle stromy, děsí mě ženy bez dětí.“
Román jsem si oblíbil ještě z jednoho důvodu. Často jsem přemýšlel o tom, že bych někdy chtěl i já napsat určitý pohled na život jedné rodiny, pochopitelně bych se nevyvaroval autobiografických prvků, a tato kniha pro mě může být dobrým návodem.
Tak dobré čtení a autorce přeji hodně podobně zajímavých a zdařile zpracovaných námětů.
Václav Franc