Günter Grass nositel Nobelovy ceny z konce 90.let 20.století napsal na počátku 50.let svoji prvotinu Plechový bubínek, kterou si otevřel dveře do povědomí čtenářů a do světové literatury. Četl jsem již dříve dvě jeho knihy (Žabí lamento, Mé století), a tak jsem rád sáhl i po jedné z jeho nejznámějších knih.Grass, člověk který se narodil v dnešním Polsku a po 2. světové válce byl odsunut do Německa využívá ve svém románu Plechový bubínek autobiografické zkušenosti předválečného Polska a poválečného Německa. Jako hlavního hrdinu si zvolil postiženého hrbáčka Oskara, narozeného v roce 1924, který přestane ve třech letech po pádu růst. Tělesně se sice nevyvíjí, ale duševně ano, i když je považován společností za outseidera, prožívá život stejný jako jeho vrstevníci, naopak je obdařen schopností rozechvívat sklo a pak, dokáže na svůj plechový bubínek vybubnovat svoje životní peripetie i to, co slyšel o životě své rodiny od své babičky. Prožívá smrt své matky, svého strýce, pravděpodobného otce Jana Bronského, obránce Polské pošty v prvních zářijových dnech roku 1938, aby nakonec zplodil syna Kurta s Marií, pozdější druhou manželkou svého papírového otce Matzeratha, který na konci války, při příchodu sovětských vojsk umírá a právě při jeho pohřbívání spadne do jeho hrobu Oskarovi průvodce jeho životem – plechový bubínek. Tak začíná další část života hlavního hrdiny Oskara, který vystřídá další příležitostná zaměstnání v Düsseldorfu. Oskar na svůj život vzpomíná ve zdech psychiatrické léčebny, kde vlastně v padesátých letech svůj životní příběh vypráví.
Není jednoduché popsat na několika řádcích příběh odehrávající se na více než šestistech stránkách, ono není ani jednoduché se prokousávat celým dějem trvajícím více než půl století, ale určitě to stojí za to.
Grass je výborný vypravěč, má smysl pro detailní zobrazení a nechává děj jednotlivých epizod gradovat. Celý román rozdělil na tři části a mám takový dojem, že by z hlediska vyznění bylo možná lepší, kdyby román končil odsunem, tj. druhou částí. V té třetí je podle mne Grass příliš rozvleklý a pro samotný příběh již nesděluje nic převratně nového.
Zajímavé je i střídání pozice autora, kdy jednou děj vypráví sám Oskar a plynule autor přechází do třetí osoby.
Dále bych chtěl říci jednu zajímavost. Když čtu, mám u sebe tužku a zaznamenávám si citace zajímavých momentů díla, třeba jen krátkou větu, ale … stalo se mně to již při dvou předchozích Grassových knihách, já si na těch více než šestistech stránkách nic nezaznamenal. Sám dost dobře nevím proč. Ta kniha má velký náboj, je to vlastně protiválečná kniha, stejně jako Remarqův román Na západní frontě klid, je psaná z pozice příslušníka národa, který válku vyvolal, ale na rozdíl od Remarqua jsem zde nenašel nic za zaznamenání. Kniha je pozoruhodná jako celek, ale těžko z ní citovat úryvek jednoznačně charakterizující dílo.
Přesto, pokud máte dost času a trpělivosti, doporučuji přečíst si některou z Grassových knih. Myslím si, že právě to, co nedovedu říct, vystihnout je to, co dělá Grassův Plechový bubínek světovým románem, byla v něm poodhrnuta rouška tajemna, vyslovení tajemství nejvšednějšího života originálními prostředky. A ať je Oskar jinačí než ostatní lidé, především svým vzezřením, je stejný svými radostmi a bolestmi. Nevím jestli právě tuto věc chtěl Grass čtenáři říci, ale já si z něj beru právě to, že člověk by neměl být hodnocen podle toho, jak vypadá, ale podle jeho činů, které bychom se měli na kontextu doby snažit pochopit.
Václav Franc