Půjčil jsem si v knihovně jednu z posledních knížek Charlese Bukowského, kterou za svůj život (1920 – 1994) napsal. Knížka Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení vznikla v roce 1991, kdy bylo Bukowskému 71 let a v jeho tvorbě se stále častěji objevuje myšlenka na dámu, která jej v brzké době navštíví – Smrt.Celá knížka je jakýmsi deníkem autora, dalo by se říci, že bez ladu a skladu, zde autor líčí svoje zbytečně prožité dny na dostizích a mezi psaním, pochopitelně s „prasárničkami“ Bukowskému vlastními, neboť kdyby se na stránce neobjevil alespoň jeden výraz, řekněme vulgární, nebyl by to on. V knížce ale objevíte řadu osobitých filozofických názorů, nekonvenčních pohledů na svět nabitých právě životem prožitým v nejrůznějších profesích a situacích.
Již častokrát jsem si pokládal otázku, zda není ztrátou času zabývat se Bukowského poezií a prózou, vždyť on je vlastně hulvát, hrubián a sprosťák. Nechci tvrdit, že tvorbu tohoto autora považuji za vrchol literatury, jistě by se našla velká řádka kvalitnějších autorů, ale přece jenom … když se na poličce v knihovně objeví nový titul, chvíli váhám a potom si jej zase půjčím a po přečtení řeknu, že jsem zase jen objevil tu stokrát objevenou Ameriku. Jenže Bukowski mě prostě provokuje, snad si říkám, že možná, přece jenom najdu něco jiného, ale pokaždé marně. Bukowski ve své knize píše:
Svět se obejde spíš bez literatury než bez kanalizace. A v některejch zemích nemají ani jedno ani druhý. Já bych samozřejmě žil radši bez kanalizace. Ale já jsem nemocnej.
Bukowski je skutečně nemocný svou tvorbou. Má rád ty svoje „sračky“ a na celém světě si dokázal získat velkou část čtenářů a obdivovatelů. Možná právě tím svým provokováním, tím, že se blížil problémům lidí z masa a kostí a dokázal mluvit jejich jazykem, nebát se je pojmenovat a především, že zůstal sám sebou.
Václav Franc