Celkem náhodně jsem si v knihovně vybral jednu z novinek, knihu mladé frankofonní Belgičanky Amélie Nothombové (1967) Vrahova hygiena. Že vám jméno autorky ani titul nic neříkají? Nic si z toho nedělejte, mně také nic neříkal. Už proto že tato kniha je autorčinou prvotinou, kterou napsala v roce 1992.Pozoruhodné je, že její novela se stala bestsellerem (dosud sto tisícový náklad jenom ve francouzštině) a autorka za ní získala řadu literárních cen, a to nejenom ve Francii. Zajímavá je i informace o tom, že autorka „chrlí“ další romány s neuvěřitelnou frekvencí, aniž by slevila z kvality. Až bude přeložen například její poslední román do češtiny, vydaný v roce 2000, Metafyzika trubic, určitě si jej nenechám ujít.
Kniha je vlastně rozhovorem mladé novinářky Niny s třiaosmdesátiletým nositelem Nobelovy ceny za literaturu Prétaxtem Tachem, autorem dvaadvaceti románů, který má před sebou jen dva měsíce života a rozmetal všechny novináře, žádající ho o rozhovor. Až právě Nina, mimochodem výborná znalkyně mistrových děl, dokáže odhalit nejtajnější stránky života, starého, ošklivého cynika zvláštního ražení. Celý příběh ústící v neočekávaný závěr, jsem přečetl na jeden zátah.
Je skutečně obdivující jak mladá pětadvacetiletá autorka dokáže rozvíjet filosofický dialog, vžít se do psychiky chorobného starce, udržovat napětí příběhu a rozehrát slovní šachovou partii hodnou skutečných mistrů oboru.
Vrahova hygiena je naplněna řadou úvah, nutících čtenáře k zamyšlení nad smyslem života, otázkách smrti a umírání, viny a trestu. Moje propiska, kterou jsem měl i tentokrát připravenou na zaznamenání zajímavým momentů či citátů, měla pohotovost. A jako pozvánku k bohatě prostřenému literárnímu stolu pro opravdové gurmány podávám předkrm, jednu z myšlenek díla, stojícího za přečtení. Navíc si myslím, že se se jménem Amélie Nothombová nesetkáváme naposledy.
…takové je už lidské pokolení, že bytosti duševně zcela normální by bez váhání položily své mládí, tělo, lásky, přátele, své štěstí a ještě mnohem víc na oltář vidiny zvané nesmrtelnost.
Václav Franc