Při vyslovení autorova jména si většina z nás vybaví především filmy o „básnících“, které získaly Pecháčkovi slávu a uznání. Byl jsem proto zvědav, jak se autor, mimochodem na pár let se odmlčel, vyrovná se svojí další knihou Osvobozené kino Mír. Kniha získala hlavní cenu v soutěži Knižního klubu a v rekordním čase se objevila na pultech knihkupectví.A musím říct, že mě Pecháček nezklamal. Zachoval si svůj humor, vtip a smysl pro tragikomično. Tentokrát je hlavním hrdinou krejčí Alois Očenášek a jeho rodina, především druhý mladší syn Charles, malíř, které otcovy peripetie zachycuje na svá plátna. Život Aloise Očenáška, který se narodil ještě v 19. století je spojen s Rakousko – Uherskem, prožívá 1. republiku, obě války a nakonec se dožije i sametové revoluce, aby ve věku 95 let zemřel. Pecháček líčí život nejen krejčího, který šije pro řadu politických veličin (např. pro Zápotockého, se kterým byl v koncentráku), ale dokáže uplatnit i svoje léčitelské schopnosti, takže v jeho prádelně hledá ztracené zdraví řada potentátů (sovětských i našich, nakonec i prezident Svoboda). Očenášek se díky své zvláštní schopnosti setkává i se Stalinem (předpoví jeho brzkou smrt), prochází kriminálem 50. let 20. století, ale díky kontaktům na vyšší místa je umožněno jeho staršímu synovi vystudovat medicínu. Zde zřejmě Pecháček tak trochu vzpomíná na svoje studentská léta na vysoké škole v Hradci Králové (nakonec na cvičišti na Plachtě jsem měl taky tu čest, i když o pár let později než Pecháček jako posluchač vojenské katedry).
V knize není nouze o úsměvné situace, i když život „není vždycky peříčko“. Osud si zahrává s dalšími postavami, které jsou jednou v kurzu, aby v zápětí upadly v nemilost režimu. Pecháček vše řeší s nadhledem a pokládá tak čtenáři celou řadu otázek a možností zamyslet se nad minulostí našeho národa i sebou samým.
Nevím, co bych Pecháčkovi vytknul, snad jen že je někdy upovídaný až příliš, ale těch 400 stránek za přečtení stojí. Myslím si, že kniha získala právem ocenění Knižního klubu. Po přečtení jsem tak trochu porovnával právě představené dílo s romány Michala Viewegha. Pochopitelně, že jde o nesouměřitelné kategorie, ale … podle mého názoru je Pecháček skutečná extraliga ve svém oboru, zatímco někteří do nebe vynášení autoři mají do Pecháčka hodně daleko.
Václav Franc