iKobra

Německý autor (romány Gordický uzel, Selbův podvod, Selbova stravedlnost), napsal v roce 1995 nový román Předčítač. Je to příběh osudové lásky mladého chlapce a zkušené ženy, která za 2.světové války působila jako dozorkyně koncentračního tábora. Román se odehrává ve třech časových rovinách, v té první se mladý chlapec zamiluje do zralé ženy, v druhé již jako mladý student práv se účastní jako pozorovatel procesu s dozorkyněmi koncentračního tábora, ve třetí potom přichází rozřešení po letech i s překvapivým zjištěním autora, právníka v nejlepších letech. Celý příspěvek →

Milan Knížák (nar.1940) je člověk svérázný, prošel řadou povolání, aby se stal rektorem Akademie výtvarných umění v Praze. Na jeho umění je nazíráno z různých úhlů pohledu, jednou oceněno, podruhé zatracováno. I když poesie není jeho hlavní parketa, pustil se do ní stylem jemu vlastním a představovaná knížka je zřejmě souborem všech Knížákových básní, které za více než čtvrt století vytvořil. Celý soubor je složen z patnácti části, dalo by se říci samostatných sbírek, podle mého názoru rozdílné úrovně. Celý příspěvek →

Saroyan je můj oblíbený autor, americký spisovatel, který nikdy nezapřel své arménské předky, vrací se k nim ve svých knihách, k postavičkám dávno zapomenutým a přesto živým, vitálním a překvapujícím svou lidovou moudrostí a výjimečností. Saroyan (1908 – 1981) je autorem románů, divadelních her a povídek (napsal i televizní hry a dokonce scénář k baletu). Celý příspěvek →

Při vyslovení autorova jména si většina z nás vybaví především filmy o „básnících“, které získaly Pecháčkovi slávu a uznání. Byl jsem proto zvědav, jak se autor, mimochodem na pár let se odmlčel, vyrovná se svojí další knihou Osvobozené kino Mír. Kniha získala hlavní cenu v soutěži Knižního klubu a v rekordním čase se objevila na pultech knihkupectví. Celý příspěvek →

Před časem jsem vám slíbil, že si rád přečtu nejznámější knihu maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2002 Imre Kertésze, a tak tedy nyní dle slibu činím. Celý příspěvek →

Když jsem si na záložce Koláčkovy knihy přečetl, že v povídce Setkání popisuje svoji návštěvu u amerického spisovatele Charlese Bukowského, tušil jsem, že vzorem pro autora narozeného ve Valašském Meziřící je bouřlivák z Los Angeles. A tušil jsem správně. Celý příspěvek →

Před časem jsem v KOBŘE psal o udělení Ortenovy ceny turnovskému rodákovi Jaroslavu Rudišovi za knihu Nebe pod Berlínem. V podtitulu se píše, že se jedná o rockové příběhy z berlínského metra. Je těžké zařadit tento počin do nějaké škatulky. Není to román v pravém slova smyslu, ani klasické povídky. Je to z velké části autobiografická výpověď dnešního mladého člověka o životě generace spojené rockovou hudbou, orámovaná berlínskou dráhou S-Bahn nebo U-Bahn. Zajímavé jsou i postřehy života německé společnosti po sloučení východní a západní části země (např.“ Město, které chce zase být jediným velkým městem“). Celý příspěvek →

Sáhnul jsem po knize mé vrstevnice, absolventce Právnické fakulty UK, ženě v domácnosti a spisovatelce na volné noze Ireně Douskové (1964). Autorka není příliš známa naší čtenářské veřejnosti, i když uveřejnila sbírku poezie Pražský zázrak (1992), dále prózy Goldstein píše dceři (1997), Hrdý Budžes (1998) a v nakladatelství Hynek Někdo s nožem (2000). Celý příspěvek →

Jméno dramatika Jaroslava Dietla patří k nejznámějším tvůrcům televizní éry, a tak jsem se zájmem sáhl po knize, která vyšla 17 let po jeho smrti, knize, napsané na počátku 80.let jako televizní román pro nový seriál psaný na zakázku pro tehdejší východoněmeckou televizi. Jeho Nemocnice na kraji města vystoupila z televizních obrazovek do našich domácností a výroky primáře Sovy, doktora Štrosmajera a dalších hrdinů české nemocnice přešly nejen českým divákům do povědomí. Celý příspěvek →

Přiznám se bez mučení, že jsem příznivcem sci-fi literatury, i když spíše takové ty, říkám tomu „reálné sci-fi“, tj. postavy jednají zcela běžně a jen se reálu vymykají jednou výjimkou, vlastností, zkrátka nemám rád takové ty roboty a „přesuňte z pásma B4 do G17 a zvyšte obrátky z maxima na minimum“. Celý příspěvek →

Před časem jsem si přečetl v Hostu rozhovor s polskou autorkou, mou současnicí (ročník 1962) Olgou Tokarczukovou. Její tvroba získala u našich severních sousedů velký ohlas, dokonce i literární ceny a její vstup do polské literatury 90. let je impozantní. Se zájmem jsem tedy sáhl po dvou jejích překladech Pravěk a jiné časy a Denní dům, noční dům a musím říct, že jsem udělal dobře. Celý příspěvek →

Přiznám se, že Ludvík Vaculík není moje krevní skupina (na rozdíl třeba od Prochora), ale jeho knížku Cesta na Praděd jsem si přečetl se zájmem. Vaculík zde líčí přátelství s ředitelem školy Josefem, se kterým, a několika jeho žáky, uskuteční během letních prázdnin roku 1966 třítýdenní cestu z vesnice na Benešovsku až na moravskou horu Praděd. Myslím si, že zde ani tak nejde o ten Praděd, neboť zcela určitě lze říct, že „i cesta může být cíl.“ Celý příspěvek →

V časopise pro knihkupce, knihovny, nakladatele a čtenáře Knižní novinky 1-2 (vyšlo koncem ledna 2003) se objevil žebříček nejprodávanějších knih v roce 2002, a to v kategoriích beletrie, naučná literatura a literatura pro děti a mládež. Mezi první dvacítkou beletrie je deset knih českých autorů. Celý příspěvek →

Kdo by neznal jméno Karla Havlíčka, neohroženého bojovníka za zájmy českého národa, autora Krále Lávry, Tyrolských elegií, epigramů a Křestu svatého Vladimíra, brixenského vyhnance a mučedníka. Jistě jste se i vy jako dítka školou povinná učili ukázky z jeho slavných děl a podléhali všem mýtům a legendám, které se kolem tohoto bezpochyby velikána české literatury a žurnalistiky nashromáždily. Celý příspěvek →

Nedávno se mi dostala do ruky taková modrá útlá knížečka, taková žhavá novinka jednoho z nás … Přiznám se, že mám ráda díla světových autorů, to jo, ale poštěstí -li se mi dostat něco takového, jsem potěšena ještě víc, protože taková tvorba mě oslovuje úplně nejvíc. Celý příspěvek →

Přiznám se vám bez mučení, že jméno zlínského autora Zdeňka Zapletala bylo pro mě v 80.letech nedostižným vzorem. Snad blízkost jeho původní profese (farmaceut), časté popisování mně známého prostředí (Zubař se objevuje v řadě jeho románů) či jenom fakt, že píše o lidech z masa a kostí, to všechno byly důvody, které mě nutily hltat jeho knihy v pozdních nočních hodinách (Pozdě na hlasitou hudbu) či dokonce k ránu (Sen na konci rána). Celý příspěvek →

Vždy mě zajímal a nejspíš také asi bude i dále zajímat hlubší pohled na svět, na život, na lidi, které potkávám, na vše, co se kolem mě i ve mně děje. Hraní si s myšlenkami, že není vše jen takové jak to vidím, že jedinou jistotou v životě je smrt a ta není jen pouhým opakem narození, může to být i totéž, atd. Celý příspěvek →

Já vám nevím proč, ale nějak jsem se tomu Vieweghovi pořád bránila. Fakt nevím proč. No a teď jsem dostala do ruky jeho knihu Zapisovatelé otcovský lásky a na rovinu, dostala mě. Asi je to tím, že jsem se poslední dobou zaměřila na spíš lehčí literaturu. Ne že bych vyhledávala za každou cenu přisprostlé až sprosté doslova výrazy, které používá Michal V. v tomto dílku, ale vzhledem k okolnostem a lidem, o kterých píše, se sem hodí a nutí vás opravdu se smát. Celý příspěvek →

Poté, co jsem před několika lety přečetla knihu Řeka bohů – Román ze starého Egypta a doslova mě uchvátila, pustila jsem se s velkou chutí a odhodláním do jejího třetího pokračování. Nutno dodat, že právě “jednička” a “trojka” spolu hodně souvisí a “dvojka” je někde úplně jinde. Celý příspěvek →